Teoretická východiska

Erodovatelnost neboli náchylnost půd k větrné erozi lze stanovit buď jako potenciální, tzn. předpokládanou, průměrnou, takovou, která je pro danou lokalitu s určitými danými podmínkami typická (charakteristická), nebo jako skutečnou (aktuální), kterou lze přímo pozorovat a měřit v terénu. Ke stanovení skutečného odnosu půdy větrem je potřeba znát naměřené hodnoty rychlosti větru a vlhkosti půdy, popř. drsnosti povrchu, což jsou hodnoty okamžité (platí jen pro určitý okamžik).

6-11.png
Obr. 6-11: Nomogram pro odhad erodovatelnosti půdy větrem podle Pasáka a kol. (1984)

Pro měření vlastností větru v síti klimatologických stanic ČHMÚ se užívá přístrojové techniky – anemoindikátoru, větrné směrovky, anemometru, anemografu, anemorumbometru. Přístroj se umisťuje obvykle na stožár ve výšce asi 10 m nad zemí, případně v dostatečné výšce nad střechou budovy. Pokud není stanice vybavena přístrojem, který by umožňoval měření rychlosti větru, používá se pro stanovení této hodnoty odhad dle Beaufortovy anemometrické stupnice. Přízemní rychlost větru je cca třetinová až poloviční oproti rychlosti větru v 10 m. Při hodnocení erozní účinnosti větru na orné půdě je proto potřeba údaje o rychlosti větru v 10 m nad zemí korigovat. U větru se zjišťuje jeho směr a rychlost. Směr přízemního větru vyjadřuje světovou stranu, odkud vítr vane. Pro klimatologické účely se udává v desítkách stupňů azimutu. Rychlost přízemního větru představuje dráhu vzduchové částice, kterou proběhne za jednotku času. Udává se v m.s-1.

Výpočet intenzity větrné eroze není dosud tak ujednocen do formy jednoduše použitelné rovnice jako u eroze vodní. Je to dáno jednak jejím charakterem, tzn., že vzdušné proudění působí v různých směrech a stanovení množství deflátů na určitém území je nejednoduché, jednak působení jednotlivých faktorů eroze a jejich hodnot není dosud pro podmínky ČR přesně propracováno. V současnosti známé rovnice jsou založeny na předpokladu, že se větrná eroze na půdách s vyšším obsahem jílnatých částic nevyskytuje.

Pasák (1984) odvodil z výzkumů v aerodynamickém tunelu vztahy, založené na závislosti erodovatelnosti půdy na obsahu jílnatých částic.

E = 875,52 × 10–0,0787M

Kde: E = erodovatelnost půdy větrem (t.ha-1.rok-1),
M = obsah jílnatých částic v půdě (%).

Rovnice byla odvozena na základě výzkumů v aerodynamickém tunelu z hodnot odnosu půdy v g.m-2 za dobu 15 minut při rychlosti větru 15 m.s-1.

Pro komplexní posouzení vlivů na proces větrné eroze existuje rovnice podle Woodrufa a Siddowaye (1965), kterou pro ČR rozpracoval Vrána (1978). Pro její výpočet je však potřeba krom hodnot faktorů stanovených tabelárně provést i laboratorní rozbory půdních vzorků a terenní měření drsnosti povrchu.

Pro stanovení potenciální erozní ohroženosti území ČR větrnou erozí je proto vhodnější použití mapových podkladů které umožňují na základě generalizovaných dat regionalizovat erozní ohroženost v různých měřítkách.