Zobrazení zdroje stránky OCHRANA PROTI VODNÍ EROZI

===Opatření organizačního charakteru===
====Optimální tvar a velikost pozemku, dílu půdního bloku (DPB) či erozní parcely====
Základem organizačních protierozních opatření je situování '''pozemku, DPB či erozní parcely''' delší stranou ve směru vrstevnic, což zároveň
stimuluje k obdělávání po vrstevnici a současně zkracuje délku po spádnici.
Zároveň je žádoucí, aby tato délka '''pozemku, DPB či erozní parcely''' ve směru odtoku (odtokových linií) nepřekračovala maximální
přípustnou délku (vypočtenou např. dle Univerzální rovnice ztráty
půdy – USLE), respektive aby i délka odtokové linie procházející přes
více než jeden pozemek, DPB či erozní parcelu (bez účinného přerušení
odtoku mezi nimi) nepřekračovala maximální přípustnou délku.

V praxi je možno tento typ opatření implementovat nejčastěji v souvislosti
s realizací komplexních pozemkových úprav.

====Vhodné umístění pěstovaných plodin, včetně ochranného zatravnění====
Návrh vhodného umístění pěstovaných plodin spočívá především v preferenci
pěstování erozně nebezpečných plodin na neohrožených nebo
jen mírně ohrožených DPB či erozních parcelách. Silně erozně ohrožené
plochy na DPB, pásy podél břehů vodních toků a nádrží, dráhy
soustředěného povrchového odtoku, profily průlehů, mělké půdy apod.
by měly být naopak zatravněny a pravidelně sečeny. Šířka ochranného
travního pásu podél vodního toku by měla být navrhována v násobku
šířky pracovního stroje (sekačky, …) a pokud má tento travní pás plnit
funkci ochrany kvality vody před erozí a zachycovat smytou zeminu,
neměla by být jeho šířka menší než 6 m na každém břehu.

Ochranné travní porosty zvyšují drsnost povrchu, přispívají k zachycení
smyté zeminy a zpomalení rychlosti povrchového odtoku, rovněž mohou
mít funkci sedimentačních a zasakovacích pásů umístěných přímo
na půdních blocích nebo jejich dílech.

Vhodné umístění plodin je možno určit z podkladů v Protierozní kalkulačce
(https://kalkulacka.vumop.cz).

====Pásové pěstování plodin====
U pásového střídání plodin se střídají různě široké pásy plodin erozně
nebezpečných (kukuřice, brambory, slunečnice a další širokořádkové
plodiny) a plodin s vyšším protierozním účinkem (obilniny, pícniny, případně
i travní porost). Pásy by měly být vedeny ve směru vrstevnic
s max. odklonem do 30°.


[[Image:4-1.jpg|500px|]]<br>
''Obr. 4-1: Pásové střídání plodin''


'''Mezi opatření organizačního charakteru se řadí i opatření ZASAKOVACÍ PÁSY, OSETÍ SOUVRATÍ a PŘERUŠOVACÍ PÁSY, které je možné použít pro splnění standardu DZES 5.'''


[[Image:4-2.jpg|500px|]]<br>
''Obr. 4-2: Zasakovací pás (Hodonínsko, foto VÚMOP, v.v.i.)''


[[Image:4-3.jpg|500px|]]<br>
''Obr. 4-3: Zasakovací pás (Sedmihorky, foto ZEA Sedmihorky)''


[[Image:4-4.jpg|500px|]]<br>
''Obr. 4-4: Osetí souvratí – (Velká Rovná, foto Lucie Brázdová)''

Pásové pěstování plodin je zpravidla zahrnováno do výpočtu pomocí USLE změnou hodnoty faktoru P (faktor protierozních opatření).

===Opatření agrotechnického charakteru===
Protierozní agrotechnická opatření zvyšují vsakovací schopnost půdy,
snižují její erodovatelnost a chrání půdní povrch především v období největšího
výskytu přívalových srážek (červen, červenec, srpen), kdy erozně
nebezpečné plodiny (kukuřice, brambory, cukrová řepa, slunečnice, čirok
apod.) svým vzrůstem nebo zapojením nedostatečně kryjí půdu.

====Setí nebo sázení po vrstevnici====
Orbou po vrstevnicích nebo s malým odklonem (do 30°) od vrstevnic
otočnými pluhy, které překlápějí půdu proti svahu, je možné významným
způsobem přispět k ochraně půdy před erozí. Překlápěním půdy
proti svahu je navíc možno výrazně omezit tzv. „erozi orbou“, která je
u nás zatím podceňována.

[[Image:4-5.png|400px|]]<br>
''Obr. 4-5: Vrstevnicové obdělávání''

''Tab. 4-1: Porovnání maximálních přípustných délek svahu ve směru odtoku při různých směrech obdělávání, sklonu, půdních podmínkách a osevním postupu''

[[Image:tab_4-1a.JPG|700px|]]<br>


[[Image:tab_4-1b.JPG|700px|]]<br>


[[Image:tab_4-1c.JPG|700px|]]<br>
Poznámka*: na základě sklonu byla dle metodiky (Janeček a kol., 2012) použita příslušná hodnota P. <br> Pro sklony 2–4 ° je P = 0,60; 5–6 ° je P = 0,70; 7–10 ° je P = 0,90; 11–15 ° je P = 1,0.


K protierozní ochraně také přispívá provádění dalších agrotechnických
operací tímto způsobem (setí/sázení, ostatní kultivace a sklizňové
práce). Vrstevnicové obdělávání je podmíněno možnostmi použití mechanizačních
prostředků pro jejich práci na svahu. Vysoká účinnost tohoto
opatření je demonstrována v tabulce Tab. 4-1 na příkladu výpočtu
maximálních přípustných délek svahu ve směru odtoku (výpočet dle
USLE) pro erozně nebezpečné plodiny, kdy při překročení těchto délek
je nutné účinně přerušit povrchový odtok.

====Ochranné obdělávání====
Tato technologie spočívá v uchování co největšího množství posklizňových
zbytků po předplodinách na povrchu půdy vytvářením pokryvu
mulčem a v nenarušování půdního profilu, aby se tento mohl vyvíjet
přirozeným způsobem a nadměrným provzdušňováním nedocházelo
k přílišné akceleraci mineralizace živin a tím ochuzování o humus, což
má ve svém důsledku dopad na zhoršování fyzikálních vlastností půd.
Ochranný vliv závisí na stupni pokrytí půdy mulčem, výšce a rovnoměrnosti
mulče a na způsobu zpracování půdy (hloubce a způsobu rozrušení
půdního profilu, počtu pojezdů mechanizace atp.).

[[Image:4-6.png|300px|]]<br>
''Obr. 4-6: Relativní ztráty půdy vodní erozí na pokryvu půdy mulčem (Janeček, 2008)''

Do těchto technologií řadíme bezorebné setí (hlavní plodinu sejeme
bezorebným secím strojem s kotoučovými botkami přímo do nezpracované
půdy po předplodině), setí/sázení do mulče meziplodiny či předplodiny,
setí do mělké podmítky (zejména u předplodin z obilovin nebo
z olejnin se provede podmítka radličkovým, případně diskovým podmítačem
a následná plodina se seje bezorebným secím strojem) a další
možností je setí hlavní plodiny s podplodinou v meziřadí (kukuřice
s podplodinou ozimého žita).

{| class="wikitable"
|-
|rowspan="1"| Poznámka: V rámci DZES 5 je pro silně erozně ohrožené plochy (SEO) v době zakládání porostu požadována min 30% pokryvnost povrchu půdy rostlinnými zbytky. Pro mírně erozně ohrožené plochy (MEO) je stanovena minimální pokryvnost v době zakládání porostu na úrovni min. 20 %; do 30. června min. 10 % a po 1. červenci musí být vizuálně prokazatelné, že při zakládání porostu byla tato technologie použita. Obrázek Obr. 4-7 ukazuje etalon, používaný SZIF při kontrole pokryvnosti povrchu půdy rostlinnými zbytky.
|}


[[Image:4-7.jpg|200px|]]<br>
''Obr. 4-7: Ukázka etalonu na kontrolu pokryvnosti povrchu půdy rostlinnými zbytky''


[[Image:4-8.png|400px|]]<br>
''Obr. 4-8: Mulč z posklizňových zbytků kukuřice''


'''Příklady možné aplikace ochranného obdělávání:'''<br>
----
'''A. Přímé setí do mulče z rostlinných zbytků předplodin'''<br>
Setí do posklizňových zbytků předplodiny ponechané na povrchu půdy.
Na podzim se půda nezpracovává. Na jaře probíhá výsev plodiny do půdy
přesným secím strojem pro přímé setí do nezpracované půdy. Tato technologie
je bezorebná a vyžaduje likvidaci plevelů použitím herbicidů.

[[Image:4-9.png|400px|]]<br>
''Obr. 4-9: Výsev kukuřice bezorebným secím strojem do rostlinných zbytků předplodiny (foto: Agrotec)''


'''B. Přímé setí do přezimující a vymrzající meziplodiny'''<br>
Na podzim se půda zpracovává kypřením nebo orbou, vhodné je zaorání
organických hnojiv. Bezprostředně po tom následuje výsev meziplodiny.
Na jaře se provádí výsev speciálním secím strojem pro přímé setí.

[[Image:4-10.jpg|400px|]]<br>
''Obr. 4-10: Kukuřice setá bezorebným secím strojem do mulče žita setého (Sedmihorky, foto: ZEA Sedmihorky)''


'''C. Setí do mulče meziplodin'''<br>
Jedná se o jednu z hlavních variant ochranného zpracování půdy, kdy se
jako zdroj mulče využívá nadzemní biomasa meziplodin, a to buď strniskových
(umrtvené mrazem), anebo ozimých (umrtvené chemicky).

{| class="wikitable"
|-
|rowspan="1"| Poznámka: Doporučen je následující technologický postup: po sklizni obilniny se na strniště nebo na ponechanou rozdrcenou slámu aplikují minerální hnojiva a provede se hlubší podmítka, na kterou ihned navazuje setí strniskových meziplodin. Při použitých ozimých meziplodin (termín zasetí do 15. září) se předseťová příprava půdy provede až před jejich setím. Na jaře lze do mulče umrtveného mrazem nebo chemicky vysévat kukuřici na zrno i siláž. K likvidaci přezimujících plevelů a další nežádoucí vegetace je někdy nutné i po strniskových meziplodinách aplikovat neselektivní herbicid.
|}

{| class="wikitable"
|-
|rowspan="1"| Příklad: Pěstování meziplodiny Svazenky vratičolisté na Horákově farmě, a.s. v Čejči <br>
Ing. Oldřich Horák, spolumajitel Horákovy farmy, a.s., uvádí:
„Tato technologie umožňuje pěstování širokořádkových kultur,
v našem případě kukuřice na svažitých pozemcích. U nás
uplatňujeme sled plodin pšenice, svazenka, kukuřice a opět
pšenice, svazenka, kukuřice již 10 let. Pšenice by měla být sklizena
do 10. srpna. Lepší je rozbít slámu na poli. Pro usnadnění
rozkladu slámy je dobře aplikovat před diskováním nebo orbou
kejdu, v našem případě digestát z bioplynové stanice v množství
cca 50 kg čistých živin dusíku, 20 kg fosforu a 40 kg draslíku
na ha. Takto ošetřený pozemek cca za 5–10 dnů diskujeme
podruhé, tím zničíme naklíčený výdrol. Po této operaci sejeme
ihned – do 2 až 6 hodin, abychom dostali svazenku do vlhké
půdy. U nás sejeme secím strojem Amazonka (v Německu je
Amazonka standard, ke kterému se porovnává kvalita práce
jiných secích kombinací). Norma říká výsevek 10 kg na hektar.
Máme ověřené, že při klíčivosti nad 90 % je porost vysetý
Amazonkou dostatečně hustý i při výsevku 7–8 kg na hektar.
Přísun nějakých živin před setím je nutný, protože požadovaný
efekt – získání mulče vytvoří jen svazenka, která do zámrzu
vytvoří porost hustý, bujný, vysoký minimálně 30 cm, lépe
40–60 cm. Další práci vykoná zima. Na jaře je z pravidla svazenka
vymrzlá a vytvoří na povrchu požadovaný mulč. Může
ovšem přezimovat nějaký výdrol, případně plevel, který řešíme
postřikem totálním herbicidem po zasetí. Spolu s tímto herbicidem
aplikujeme i minerální hnojiva v kapalné formě. Setí
kukuřice provádíme u nás v 2. dekádě dubna. Secí stroje musí
být konstruované pro bezorebné setí (Kinze, Monosem, John
Deere). Jelikož sejeme do studené půdy, musíme počítat s vegetačním
zpožděním o 7–10 dnů. Podle toho volíme stupeň ranosti
FAO pěstovaného hybridu, to je částečné mínus. Dneska
jsou však hybridy, které poskytují vysoký výnos i od stupně ranosti
FAO 280. Doba ošetření selektivním herbicidem je podle
stavu porostu. Na některých honech je další zaplevelení nízké,
v neškodném rozsahu.<br>

Přednosti:<br>
• šetření půdní vláhou, protože se nehýbe s půdou<br>
• obohacení o živiny, které vytáhne svazenka ze spodních vrstev půdy <br>
• hlavní předností je mulč, který vytvoří zmrzlá svazenka.
Tím, že se nehýbe s půdou, zůstávají po vymrzlých kořenech
otvory, kterými zasakuje voda při přívalových srážkách. To
je hlavní efekt, proč meziplodinu svazenku zařazujeme do
osevního postupu. Několikaleté zkušenosti nám potvrzují,
že takto pěstovaná kukuřice na svazích překonává pšenici
o 2–3 t na hektar. Je tomu tak za cenu nutných vyšších
vstupů a vyšší agronomické náročnosti.“
|}

[[Image:4-11.png|400px|]]<br>
''Obr. 4-11: Porost kukuřice seté do přemrznuté hořčice bílé''


[[Image:4-12.jpg|400px|]]<br>
''Obr. 4-12: Porost kukuřice seté do přemrznuté svazenky vratičolisté''


'''D. Výsev ochranné podplodiny v pásech a meziřadích (setí s podplodinou)'''<br>
Nejjednodušší protierozní ochranu při tradičním pěstování kukuřice
na erozně ohrožených pozemcích je možné zajistit zasetím obilných
pásů po vrstevnicích bezprostředně po zasetí kukuřice. Pruhy ozimé
obilniny se zasejí běžným obilným secím strojem. Vhodný pro toto
opatření je ozimý ječmen, protože po zasetí na jaře nemetá a tím
nekonkuruje kukuřici, neboť ta velice špatně odolává v raném stadiu
vývoje ostatním plodinám. Jednou z dalších možností je setí kukuřice
do půdy tradičně zpracované s ochrannou podplodinou, např. ozimým
žitem v meziřadí. Ozimé žito vyseté zjara jen do každého druhého
meziřadí kukuřice neprojde stádiem jarovizace a také nemetá. Tento
postup vyžaduje úpravu secího stroje pro přesný výsev kukuřice doplněním
jednou nebo dvěma obilnými výsevnými skříněmi a secími obilnými
botkami pro výsev ozimého žita. Nevýhodou tohoto opatření je
nízká protierozní ochrana v době jednoho měsíce od zasetí. Účinnost
lze zvýšit výsevem předplodiny do strniště s překypřením radličkovým
nebo rotačním kypřičem a výsev kukuřice realizovat upraveným
přesným secím strojem s kotoučovými botkami při současném setí
žita. Chemická ochrana proti plevelům musí být provedena později
než obvykle, aby se obilné pruhy a řádky vyvinuly a plnily tak dostatečně
protierozní funkci.

{| class="wikitable"
|-
|rowspan="1"| Příklad: Kukuřice setá současně s žitem ozimým <br>
Kukuřice je setá speciálně nastaveným secím strojem s nastavenou meziřádkovou vzdáleností 75 cm a se současným výsevem dvojřádků ozimého žita do každého druhého meziřadí. Ozimé žito se vysévá dávkou 50 kg.ha<sup>-1</sup>.
|}

[[Image:4-13.png|400px|]]<br>
''Obr. 4-13: Kukuřice setá současně s ochrannou podplodinou (ozimým žitem)''

{| class="wikitable"
|-
|rowspan="1"| Poznámka: Ochranné obdělávání u brambor <br>
Brambory lze pěstovat v systému minimalizace zpracování půdy za předpokladu dobrého výchozího stavu fyzikálních vlastností půdy. V podmínkách dlouhodobého mělkého zpracování půdy s vytvořenou stabilní strukturou mohou být brambory s úspěchem zařazeny např. do osevního postupu s převahou obilnin, a to při zachování úrovně výnosových a kvalitativních parametrů. Pěstování brambor však nelze doporučit v podmínkách úplného vynechání zpracování půdy nebo na stanovištích s nevhodnou strukturou půdy (utužená, málo provzdušněná).


'''Pěstování brambor s využitím mulče předplodiny:'''<br>
----

• mělká podmítka (cca do hloubky 10 cm) po sklizni předplodiny,<br>
• aplikace organického hnojiva (chlévský hnůj 35–40 t/ha),<br>
• mělké zapravení organického hnojiva kypřením,<br>
• jarní smykování a mělké kypření,<br>
• '''po sázení regulace plevelů systémem omezené mechanické kultivace.'''


'''Pěstování brambor s využitím meziplodiny:'''<br>
----
• po sklizni předplodiny podmítka nebo mělká orba včetně možnosti zapravení organické hmoty, bezprostředně po té následuje založení porostu meziplodiny,<br>
• na jaře příprava půdy mělkým kypřením a bezprostředně po ní následuje sázení brambor (konvenční technologií nebo technologií odkameňování),<br>
• lze vynechat jarní přípravu půdy mělkým kypřením a provádět výsadbu přímo.
|}

====Setí kukuřice do úzkého řádku====
Jde o novou technologii, která je v současné době testována, kdy je
secí stroj nastaven na výsevní vzdálenost řádku kukuřice maximálně
na 45 cm. Zrna jsou seta v trojúhelníkovém sponu v počtu cca 110 tisíc
jedinců na 1 ha. Zúžená rozteč řádků zajistí rovnoměrnější zapojení porostu,
čímž je omezena síla soustředěného povrchového odtoku a dochází
k částečnému zvýšení ochrany půdy proti erozi. Tuto technologii
je nezbytné kombinovat se setím do mulče. Setí kukuřice do úzkého
řádku je stejně jako další nové trendy v protierozním ochranném obdělávání
půdy nutné v podmínkách ČR testovat.

====Pásové zpracování půdy====
Další opatření, které je v současné době testováno na naše podmínky
je systém strip-tillage, který se definuje jako vytvoření pásového zpracování
půdy o šířce cca 15 cm s hloubkou zpracování půdy mezi 15
až 25 cm se současným uložením minerálního hnojiva. Tuto operaci
lze provést na podzim nebo na jaře, kdy o provedení rozhodují především
půdní podmínky. Jde o novou a v našich podmínkách nedostatečně
odzkoušenou technologii, která se z hlediska ekonomiky a některých
nákladových položek chová úsporně (např. spotřeba minerálních hnojiv),
ale vzhledem ke specifičnosti požadované technologie se musí
vyšší odpisy stroje kompenzovat dostatečnou sezónní výkonností. Do
budoucna je to možný perspektivní způsob agrotechniky i u dalších
erozně nebezpečných plodin např. cukrovky, čiroku a slunečnice.

====Hrázkování, důlkování====
Technologie '''hrázkování''' je použitelná při pěstování brambor a spočívá
v založení ochranných hrázek v meziřadí hrůbků. Hrázkovačem se
založí ve stejné vzdálenosti hrázky mezi hrůbky, čímž vznikne řada malých
akumulačních příkopů, které brání vzniku soustředěného povrchového
odtoku a podporují zadržení vody přímo na pozemku. Hrázkování
lze provést následovně:<br>

• provádí se bezprostředně po výsadbě brambor speciálním strojem – hrázkovač,<br>
• řádky musí být vedeny vrstevnicově,<br>
• aby bylo opatření co nejúčinnější, max. nepřerušená délka pozemku po svahu (spádnici) by neměla přesáhnout 300 metrů.

[[Image:4-14.png|400px|]]<br>
''Obr. 4-14: Detail hrázkovače brambor''


Technologie '''důlkování''' je použitelná obdobně jako hrázkování u brambor,
místo hrázek jsou ale vytvářeny důlky. Jde o klasickou technologii
pěstování s cílem vytvořit důlky v meziřadí ve vzdálenosti 30–40 cm.
Důlky omezují povrchový odtok v meziřadí a zvyšují infiltraci vody.
Zpravidla se uvažuje, že lze na 1 ha vytvořit 28 000 důlků o objemu
2 l, což představuje možnost zadržení 56 m<sup>3</sup>ha<sup>-1</sup>. Důlkování lze provést
následovně:<br>

• provádí se bezprostředně po výsadbě brambor speciálním strojem – důlkovačem, který je možno připojit za zahrnovací radlice sazeče a tělesa oborávače brambor,<br>
• řádky musí být vedeny vrstevnicově,<br>
• aby bylo opatření co nejúčinnější, max. nepřerušená délka pozemku po svahu (spádnici) by neměla přesáhnout 300 metrů.

[[Image:4-15.png|400px|]]<br>
''Obr. 4-15: Zařízení na důlkování brambor s detailem důlku v meziřadí brambor''


[[Image:4-16.jpg|400px|]]<br>
''Obr. 4-16: Půdoochranný paket na úpravu tvaru hrůbku''


Modifikací využívající přednosti obou zmiňovaných technologií, pro pěstování
brambor, představují tzv. půdoochranné pakety. S jejich využitím
se počítá především na mírně svažitých pozemcích. Princip zpracování
hrůbku spočívá ve vymělčení a zúžení nekolejové brázdy v kombinaci
s důlkování a hrázkováním. Upravený tvar hrůbku významně zlepšuje
zadržení srážkové vody, zpomaluje povrchový odtok, a tím snižuje i riziko
vzniku vodní eroze. Tato skutečnost zcela jednoznačně přispívá
ke zlepšení vodního režimu uvnitř samotného hrůbku. Ten se zároveň
odráží na lepší využitelnosti minerálních hnojiv, která při aplikaci do
míst s vyšší vláhovou jistotou zvyšují prokořenění v hrůbku a urychlují
příjem dodaných živin, čímž snižují riziko jejich ztrát vyplavením.


[[Image:Jedouchov-9243.jpg|300px|]]<br>
''Důlkování a hrázkování nekolejové brázdy u brambor, miskovitý žlábek''<br>
''Lokalita: Jedouchov, Datum: červen 2016, Autor: Martin Mistr (VÚMOP)''


[[Image:Jedouchov-9268.jpg|300px|]]<br>
''Důlkování a hrázkování u brambor, miskovitý žlábek''<br>
''Lokalita: Jedouchov, Datum: červen 2016, Autor: Martin Mistr (VÚMOP)''


{{#ev:youtube|https://youtu.be/kHP0kxVynRM}}

====Plečkování, dlátování, podrývání====
Plečkování je meziřádková kultivace, která se provádí v průběhu vegetace
u širokořádkových kultur (kukuřice, slunečnice, cukrovka,
brambory). Plečky jsou jak s pasivními pracovními orgány (radličky),
tak i aktivními. Výhodou je jak odplevelovací efekt mechanickou cestou
(snížení potřeby herbicidů), ale zároveň i efekt protierozní, kdy nakypřená
vrstva půdy v meziřadí zabraňuje rychlému odtoku povrchové
vody a tím omezení vodní eroze.

Dlátování (hloubkové kypření) je využitelné zejména u cukrové řepy,
kdy pasivními dláty kultivujeme meziřadí rostlin a docilujeme vyššího
efektu zasakování povrchové vody než u plečkování.

Podrývání představuje technologii, která omezuje působení vodní
eroze a zároveň snižuje stupeň zhutnění půd. Podrývání je v podstatě
velmi hluboké kypření (min. do hloubky 35 cm). K podrývání je možné
využít dlátové kypřiče (různého konstrukčního řešení), kombinované
kypřiče nebo podrýváky, které umožňují prokypření půdy při minimálním
narušení jejího povrchu. Podrývání představuje technologii, která
zlepšuje infiltrační vlastnosti půdy, snižuje stupeň zhutnění a tím následně
snižuje náchylnost půdy k vodní erozi. Pracovní hloubku kypřiče/
podrýváku při podrývání lze stanovit právě podle hloubky zhutnění
nebo vlhkosti zpracovávané půdy, vždy však musí být minimálně 35 cm.
Při hlubším kypření je nutné zohlednit vlhkost půdy, která by měla být
v době kypření drobivá (půdní masa se rozpadá při mírném tlaku).
Hloubka podrývání by měla být minimálně o 5–10 cm větší, než je zemědělcem
využívaná hloubka orby.

===Technická protierozní opatření===
Technická protierozní opatření (TPEO) se navrhují obvykle po vyčerpání
možností řešení ochrany proti negativním účinkům vodní eroze
organizačními a agrotechnickými opatřeními, většinou jako jejich doplnění.
Pokud se potřeba protierozních opatření týká většího rozsahu zemědělských
pozemků v jednom katastrálním území, je vhodné ochranu
půdy řešit v rámci komplexních pozemkových úprav. Jednotlivá opatření
je možno navrhovat a realizovat v rámci podpůrných a dotačních programů
na protierozní ochranu (MŽP ČR), protipovodňovou ochranu
(MZe ČR) nebo rozvoj venkova (MZe ČR). V úrovni zemědělského
podnikatele je nejvyšší doporučenou (či vymahatelnou) formou protierozního
opatření trvalé zatravnění pozemku, technická protierozní
opatření proto představují určitou nadstavbu. TPEO jsou nejčastěji navrhovaná
k ochraně intravilánu, liniových staveb (infrastruktura) nebo
sousedních pozemků před nežádoucím povrchovým odtokem a smytou
zeminou. Efektivní přístup představuje kombinovat TPEO s prvky ekologické
kostry krajiny, čehož lze nejlépe dosáhnout v rámci komplexních
pozemkových úprav, kdy se současně řeší majetko-právní vztahy
a řada dalších otázek.

Základním principem technických protierozních opatření (dále jen TPEO) je:<br>
• přerušení délky pozemku po spádnici a bezpečné odvedení soustředěného povrchového odtoku (příkopy, průlehy, údolnice),<br>
• zachycení smyté zeminy a povrchového odtoku, jeho zdržení a neškodné odvedení (hrázky, sedimentační, retenční a suché nádrže),<br>
• změna sklonu pozemku (terénní urovnávky, terasování, historické meze).

Zásadním rozdílem proti ostatním „měkčím“ typům protierozních
opatření je jejich technický charakter, který se promítá do způsobu navrhování
a realizace. TPEO jsou opatření investičního charakteru, které
podléhají stavebnímu zákonu. Podrobně je tato otázka přehledně pro
farmáře pojednána v kapitole 4.4. Z uvedeného vyplývá, že se TPEO navrhují
tak, aby jednak zajistila protierozní ochranu pozemku (přípustná
volná délka svahu, sklon svahu, …), ale současně, aby byla schopna plnit
svou funkci v předem stanovených podmínkách. Jde především o to, že TPEO je třeba navrhovat a dimenzovat na určitou zcela jednoznačnou
míru bezpečnosti, vyjádřenou dobou opakování přírodního jevu,
před kterým mají svoji ochranu poskytovat. Ta by se podle významnosti
chráněné lokality měla pohybovat od minimálně 5 let v běžných
podmínkách po 20–50 let při ochraně intravilánu nebo jiné významné
infrastruktury. V odůvodněných případech je možné TPEO navrhovat
na dobu opakování až 100 let.

Právě z důvodu nutnosti zavedení doby opakování a návrhových podmínek
nelze pro projektování a dimenzování vystačit se standardním přístupem
k protierozní ochraně, založeným na univerzální rovnici ztráty
půdy a je nutné využít metody a nástroje epizodně orientované (takové,
které jsou schopné do návrhu zohlednit konkrétní návrhovou srážku
a tedy i n–letost epizody). Kvantifikaci vyjádřenou hodnotu faktoru P
v USLE nelze pro dimenzování TPEO přijmout jako postačující.

Předkládaná Příručka nepřináší kompletní přehled metod a návrhů pro
navrhování a dimenzování, protože tato problematika zabíhá do řady
dalších oborů a specializací, především hydrauliky, hydrologie, geotechniky
apod. a je upravována i řadou dalších legislativních opatření (metodiky,
ČSN, Doporučený standard technický). Za zpracování návrhu
je zodpovědný inženýr specialista, který zvolí vhodný nástroj. Tato příručka
je naopak určena především zemědělcům, kteří by se zde měli
dozvědět, co budou k vybudování TPEO potřebovat, kam se mohou
obrátit a jakou podporu mohou očekávat.

Stejně tak, uvedený přehled prvků má za cíl vysvětlit charakteristiky
jednotlivých typů opatření, jejich výhody, nevýhody, princip funkce
i omezení z nich vyplývající. Ve skutečnosti však existuje a je budována
celá řada přechodových typů resp. nekonečná řada jejich kombinací. Jeden
a týž prvek proto může být často označován několika různými názvy.
Typickým příkladem může být velmi nejasná hranice mezi svodným
průlehem a zatravněnou údolnicí, příkopem nebo průlehem s hrázkou
a protierozní mezí, atd.

Protierozní ochrana zemědělské půdy nejčastěji rozeznává následující typy technických protierozních opatření:<br>
• příkopy<br>
• průlehy<br>
• zatravněné údolnice se stabilizovanou dráhou soustředěného odtoku<br>
• polní cesty s protierozní funkcí<br>
• ochranné hrázky<br>
• ochranné nádrže<br>
• terénní urovnávky<br>
• terasy<br>
• protierozní meze<br>
• asanace erozních výmolů a strží<br>

Ta opatření, která jsou významná z hlediska praktické aplikace, jsou v následujícím textu přiblížena podrobněji.

====Protierozní příkopy====
Protierozní příkop je liniový prvek, umístěný na pozemku v místě nutného
přerušení svahu. Může být kombinován s dalšími liniovými prvky v krajině
(mezí, cestou, pásovým obděláváním, biokoridorem, apod.). Příkop je na
pozemku vrstevnicově orientován s mírným podélným sklonem. Nejčastěji
mívá lichoběžníkový profil se šířkou ve dně 0,3–0,6 m, hloubkou mezi
0,6–1,2 m a sklonem svahů 1:1,5–1:2. Jeho podélný sklon a příčný profil
je třeba dimenzovat některou z běžně používaných inženýrských metod.
Příkopy jsou dimenzovány na dobu opakování srážky nejméně 5 let, pokud
je cílem jen ochrana vlastního zemědělského pozemku. V případě, že
cílem budování příkopu je ochrana intravilánu nebo jiné infrastruktury
nebo vodního útvaru, je míra ochrany vyšší odpovídajícím způsobem dle
konkrétních podmínek (zpravidla na srážku s opakováním 10–50, výjimečně
i 100 let). Příkop je třeba následně posoudit z hlediska stability
dna a svahů a v případě nutnosti opevnit.

Z důvodu nezbytnosti údržby a čištění se dává obvykle přednost hladkým
betonovým prvkům – například žlabovkám, někdy je využíváno
polovegetačních tvárnic, často je využito dlažby nebo žlabovek ve dně
a patách svahů, nad nimi jsou pak svahy stabilizovány řadou polovegetačních
tvárnic.

Z hlediska údržby je třeba počítat s nutností pravidelného čištění příkopů
a to včetně objektů na nich.

Co se týče omezení využívání pozemků, je třeba počítat s tím, že pokud
je třeba příkop překonávat mechanizací, je nutno k tomu vybudovat
propustek nebo jiný vhodný objekt odpovídající danému typu mechanizace.
Stejně jako u všech ostatních prvků, zachycujících erozní odtok
z pozemků je vhodné nad příkopem založit pás trvalého drnu v minimální
šířce 6 m, kde bude docházet k zachycování splavenin nesených
odtokem. Tento travní pás by v ideálním případě měl být pravidelně
sečen tak, aby si udržel maximální drsnost (vyšší tráva při povrchovém
průtoku snadněji polehne a pak funguje jako došková střecha s minimální
drsností). Proto je vhodné, aby v pásu nebyly sázeny stromy,
neboť pod nimi nelze udržet a udržovat kvalitní drn. V případě kombinace
příkopu se zelení nebo dokonce biokoridorem je žádoucí, je–li
to prostorově možné, aby byl udržen volný travní pás nad výsadbou
stromů a keřů. Pokud to možné není, je zpravidla vysoká zeleň v krajině
cennější a budiž jí dána přednost.

Z hlediska prostorového uspořádání a funkce příkopů je možno rozlišovat
příkopy záchytné, sběrné a svodné.

=====Příkop záchytný=====
Příkop záchytný se buduje nad zájmovým pozemkem nebo lokalitou
a brání přítoku vnějších (cizích) vod na pozemek. Přitom za vnější plochu
může být uvažován nejen les nebo jiná nezemědělská plocha, ale
i sousední zemědělský pozemek. Úkolem záchytného příkopu je zachytit
povrchový odtok z plochy a odvést ho mimo zájmovou plochu.
Přitom je třeba dodržet výše uvedenou obecnou zásadu, že musí být
dořešeno odvedení vody až k recipientu. Z hlediska návrhu, dimenzování
a konstrukce platí obecné zásady uvedené ve všeobecné úvodní
části.

=====Příkop sběrný=====
Příkop sběrný je budován přímo v rámci chráněného zemědělského
pozemku s cílem zkrátit volnou délku povrchového odtoku tak, aby
nedocházelo k překročení přípustné ztráty půdy. Vzdálenost příkopu
od horní hranice pozemku či mezi jednotlivými příkopy je navržena
na základě erozní ohroženosti (například na přípustnou délku pomocí
USLE nebo na kritickou délku pomocí simulačního modelu SMODERP).
Návrh podélného sklonu a příčného profilu příkopu se provede pomocí
hydrologických metod. Podélný sklon a příčný profil určují kapacitu příkopu
a rychlost proudění, na kterou je třeba posoudit stabilitu dna
a svahů. Pokud je to možné vzhledem k charakteru místního materiálu,
sklonovým poměrům a dimenzi příkopu, je preferováno, aby sběrné
příkopy byly nezpevněné – z důvodu snadnější údržby a ceny realizace.
Jsou–li sběrné příkopy na pozemku dlouhé, je nutno počítat s tím, že se
po délce bude měnit (zvětšovat) jejich dimenze podle toho, jak do nich
po délce bude natékat další voda.

=====Příkop svodný=====
Příkop svodný je recipientem příkopů sběrných, případně záchytných.
Ty jsou vedeny v minimálním spádu a jejich cílem je vodu zachytit a odvést
mimo pozemek. Příkop svodný pak musí zachycenou vodu bezpečně
svést až k recipientu – musí tedy překonat rozhodující výškový
rozdíl a je velmi pravděpodobné, že se tak bude dít ve větších sklonech.

Do příkopu svodného může být zaústěno i několik příkopů sběrných
nebo záchytných, jeho dimenze je proto zpravidla větší. Díky většímu
sklonu jsou příkopy svodné prakticky vždy opevněny. Nejjednodušší
volbou jsou betonové žlabovky nebo betonové desky ve dně a patách svahů, svahy jsou často chráněny polovegetačními tvárnicemi. Pro snížení
sklonu a zpomalení odtoku se ve dně svodných příkopů budují
zvláštní objekty – například kamenité skluzy nebo kaskáda žlabovek,
umístěných stupňovitě nad sebou. Co do dimenze, při navrhování svodných
příkopů je třeba respektovat návrhové parametry všech zaúsťovaných
sběrných nebo záchytných příkopů po trase. Svodný příkop musí
být doveden až do recipientu.

[[Image:4-17.jpg|400px|]]<br>
''Obr. 4-17: Protierozní záchytný příkop (Rašovice u Uhlířských Janovic, foto <br> VÚMOP, v.v.i.). Díky valu, vzniklému nad příkopem nesprávnou údržbou se''
''voda <br> nemůže dostat do příkopu a teče paralelně po poli.''

====Průlehy====
Protierozní průleh je svou funkcí velmi blízký protieroznímu příkopu.
Hlavní odlišnost spočívá v hloubce průlehu, který bývá mělčí a sklonu
jeho svahů, které by neměly překročit 1:5 – zpravidla se navrhuje mírnější
(např. 1:10) tak, aby objekt byl přejezdný, případně i obdělávatelný.
Díky požadavku na sklon svahů je průleh aplikovatelný na mírnějších
pozemcích o sklonu pod 10 %.

V literatuře se doporučuje průběh i v přísně vrstevnicové orientaci
s funkcí retenční a zasakovací. Tento typ opatření je poměrně rizikový
co do dimenzování, protože hrozí při překročení kapacity přelití a soustředění
odtoku. Navíc hydraulická vodivost půdy se v čase mění jednak
díky vývoji vegetace, ale i díky usazenému sedimentu. Proto se doporučuje,
aby průleh měl vždy řešenou možnost odvodu zachycené vody
povrchově mírným podélným sklonem.

Příčný profil průlehu je nejčastěji zatravněný a je posuzován jednak na
kapacitu a jednak na stabilitu – nevymílací rychlosti.

Z hlediska omezení hospodaření na pozemku oproti příkopu na jedné
straně zabírá průleh více prostoru, na druhé straně ale podstatně méně
omezuje hospodaření tím, že je přejezdný.

Co se týče doplňkových součástí průlehů, stejně jako u příkopu je velmi
žádoucí zakládat nad průlehem pás trvalého travního drnu v šířce minimálně
5 m pro zachycení smyté zeminy před vstupem do průlehu a tedy
i hydrografické sítě. Vhodná je i výsadba vegetace podél průlehu, možno
je doplnění zemní hrázkou s funkcí zvýšení kapacity průlehu (podobně
jako u příkopu). V tom případě buď musí být zemní těleso hrázky velmi
mohutné, nebo není splněn požadavek přejezdnosti. Snadno je rovněž
možno kombinovat průleh s mezí. I zde platí zásady a omezení uvedená
v odstavci o mezích a příkopech.

Co se týče prostorového uspořádání, stejně jako příkop, i průleh může
být záchytný, sběrný nebo svodný. Platí zde stejné zásady i omezení jako
u příkopů. V případě že průlehy budou mít velmi mírné sklony svahů
a mírný podélný sklon, tak, že budou běžně obdělávatelné, je možné
je na chráněném pozemku seskupovat i do soustav ve vzdálenostech
kolem 20–50 m.

[[Image:4-18.jpg|400px|]]<br>
''Obr. 4-18: Průleh (Milínov, foto VÚMOP, v.v.i.). <br>Tento průleh nesplňuje díky''
''hrázce s příliš strmými svahy základní podmínku průlehu – <br> tedy možnost''
''přejíždět mechanizací. Stejně tak by bylo možno ho nazvat mezí se záchytným<br>''
''nebo svodným prvkem nebo zemní hrázkou s příkopem. Val by mohl<br>''
''být osázen vegetací.''

====Zatravněné údolnice se stabilizovanou dráhou soustředěného odtoku====
Zatravněné údolnice představují dráhy povrchového odtoku, kde dochází
k soustřeďování odtékající vody. Údolnice mohou soustřeďovat
a odvádět buď plošný povrchový odtok z přilehlých pozemků, nebo
mohou být recipientem protierozních příkopů nebo průlehů.

Stabilitu těchto drah je nezbytné posuzovat hydraulickými a hydrologickými
metodami (kritická rychlost, tečné napětí, …) a v žádném případě
nelze vystačit s USLE. K definici drah soustředěného odtoku je možno
přistoupit buď empiricky na základě čtení morfologie terénu, nebo
s využitím plně distribuovaných výpočetních metod a modelů.

Dráha soustředěného odtoku se dimenzuje na základě podrobné znalosti
příčného profilu údolnice tak, aby šířka trvalého zatravnění kvalitním
drnem byla dostatečně velká a vytvořila dostatečně kapacitní
miskovitý příčný profil. Pro návrh je třeba využít některou z metod
pracujících na epizodním základě (pracuje s konkrétní návrhovou srážkou)
a pracovat se zabezpečeností návrhu jak pro dimenzování na návrhový
průtok, tak pro posouzení stability profilu při návrhovém průtoku.

Rizikovým místem zatravněných údolnic je přechod mezi plochou pozemku
a prostorem zatravněné údolnice. V tomto místě velmi snadno
může obděláváním vznikat buď brázda, nebo hrázka. Obojí pak brání
přítoku vody do zabezpečené údolnice a generuje soustředěný odtok
po nechráněném povrchu podél. Proto je nezbytné, aby farmář věnoval
tomuto místu mimořádnou pozornost.

Profil údolnice je stabilizován jen trvalým drnem, který by pro vyšší stabilitu
měl být pravidelně sečen a udržován. Ve výjimečných případech
je možno v údolnici vybudovat trubní drenáž pro ochranu drnu před
zamokřením. Pokud není údolnice jednoznačně formována, je možné ji
pomístně upravit do požadovaného příčného profilu – v tom případě se
pohybujeme na pomezí zatravněné údolnice a svodného průlehu.

I údolnice je možno s výhodou využít pro diverzifikaci krajiny tím, že
se podél travního pásu vysází vegetace – v tom případě by ale mělo
jít o solitérní stromy, nikoliv pás křovin, protože pro správnou funkci
zatravněné údolnice je nutná pravidelná a pečlivá údržba hranice mezi
ornou půdou a drnem.

Z hlediska omezení využívání pozemku se jedná o bezproblémové
opatření, protože údolnice je přejezdná ve všech směrech a jediný požadavek
je, aby farmář nepoškodil mechanizací zapojený drn, nebo nevytvořil
koleje, odvádějící průtok mimo zamýšlený směr.

[[Image:4-19.jpg|400px|]]<br>
''Obr. 4-19: Zatravněná dráha soustředěného odtoku (Nenkovice, foto VÚMOP, v.v.i.)''

====Polní cesty s protierozní funkcí====
Polní cesta s protierozní funkcí je kombinovaným typem opatření, kdy
běžná místní komunikace je cíleně vedena v přibližně vrstevnicovém
směru a je umístěna do prostoru, kde je třeba přerušit příliš dlouhý
a erozně ohrožený svah.

Cesta je na straně proti svahu doplněna cestním příkopem, který
v tomto případě má funkci nejen odvodnění komunikace, ale i zachycení
povrchového odtoku z výše ležícího pozemku. Příkop se v tomto případě
dimenzuje stejně jako protierozní příkop, nicméně musí splňovat
i požadavky, kladené na cestní příkopy.

Rizikovým místem bývá křížení cesty s lokálními údolnicemi, kde mohou
vznikat bezodtoká místa. Pro takový případ je ideální vybudování
propustku v nejnižším místě a odvedení vody dolů údolnicí v podobě
zatravněné údolnice, svodného průlehu nebo svodného příkopu. Důsledně
je třeba zajistit neškodné odvedení vody příkopem až do recipientu.
V případě nutného odlehčení odtoku vody v příkopu po trase
z důvodu jeho nedostatečné kapacity je tak možné učinit například do
stabilních zatravněných údolnic nebo stabilizovaných svodných příkopů
nebo průlehů.

V místě křížení údolnic může být zajímavým řešením i vyrovnání směrových
poměrů cesty a její vedení po násypu. Pokud takový násyp má
plnit funkci retenční (protierozní hrázka, případně protierozní retenční
nádrž), musí být lokalita jednak náležitě vybavena (vypouštěcí zařízení
umožňující částečné vzdouvání hladiny) a zejména zemní těleso musí
být navrženo a řešeno jako vzdouvací. Především se jedná o vhodné
sklony svahů, posouzení materiálu z hlediska jeho stability a propustnosti
a příslušné ukládání (sypání ve vrstvách maximálně 20 cm, náležité
hutnění, případně těsnění).

Z hlediska omezení využívání pozemku se jedná o opatření s minimálními
dopady. Cesta zajišťuje pohodlný přístup na přilehlé pozemky,
nutné je jen vybudovat na vhodných místech sjezdy z cesty na pozemky.
Příkop je nutné pravidelně čistit od sedimentů.

Polní cesty s protierozní funkcí jsou typem opatření, které s největší
pravděpodobností bude realizováno jen v případě zpracování komplexních
pozemkových úprav pro daný katastr.

====Ochranné hrázky====
Ochranné hrázky jsou používány buď ve spojení se záchytným příkopem,
nebo průlehem (umístěným vždy nad hrázkou) – pak se jedná
v zásadě o protierozní mez, nebo samostatně. V takovém případě jde
nejčastěji o ochranu určité lokality před povrchovým odtokem z výše
ležících pozemků a hrázka je budována při dolním okraji pozemku. Při
návrhu je nejdůležitější důsledné vrstevnicové vedení s mírným odklonem,
bez bezodtokých míst, kde by hrozila koncentrace přitékající vody
a následné přelití a protržení hrázky. V zahraniční literatuře jsou protierozní
hrázky často prezentovány jako struktura vybavená vzdouvacím,
nebo výpustným zařízením. V podmínkách ČR takové řešení není
používáno, protože vyžaduje pravidelné čištění, údržbu a pro dosažení
požadovaného efektu i operativní manipulaci. Prostá zemní hrázka
umožní zachycení povrchového odtoku a jeho případné odvedení mimo
chráněnou lokalitu.

[[Image:4-20.jpg|400px|]]<br>
''Obr. 4-20: Ochranná hrázka (Hlubočany, foto VÚMOP, v.v.i.). Na návodní<br>''
''straně nemá hrázka travní pás, po kterém bude stékat zadržená voda podél<br>''
''hrázky. Voda tak poteče po poli, které bude erozně poškozovat.''

====Protierozní nádrže====
Protierozní nádrže jsou nejvyšší formou ochrany intravilánu a infrastruktury
před následky transportu smyté zeminy a povrchového odtoku
z pozemků. Nádrže jsou navrhovány nejčastěji jako suché, bez
trvalého nadržení vody.

Nádrže se navrhují podle požadavků normy na malé vodní nádrže, případně
suché nádrže. Je nezbytné jejich dimenzování na dostatečnou
míru ochrany – zpravidla na odtok ze srážky s opakováním 20 až 50 let,
v odůvodněných případech 100 let.

Nádrže, u kterých se předpokládá masivní přísun smyté zeminy, je nezbytné
doplnit vybavením, které umožní pravidelné čištění retenčního
prostoru (zpevněný sjezd do prostoru zdrže, manipulační plocha).

Od protierozních nádrží se všeobecně předpokládá dvojí efekt – jednak
zachycení smyté zeminy a jednak transformace povodňové vlny, vytvořené
povrchovým odtokem ze zemědělských pozemků.

Pokud je hlavním cílem jen zachycení sedimentu a objem odtoku z plochy
povodí nádrže je malý, zachycuje zpravidla nádrž celý objem odtoku,
který je následně po usazení sedimentu, pomalu vypouštěn. Pokud nádrž
transformuje povodňovou vlnu, jedná se o klasickou suchou protipovodňovou
nádrž, která přitékající vodu zachycuje a pozdrží, nicméně,
není zachycena celá vlna. Oba typy se od sebe budou lišit složitostí
návrhu, nároky na provedení a nutným vybavením doplňkovými funkčními
objekty.

V každém případě je sedimentační nebo suchá nádrž významným technickým
dílem – hydrotechnickou stavbou, vzdouvající vodu a musí být
proto navržena a postavena podle platných norem a k tomu autorizovanou
osobou.

[[Image:4-21.jpg|400px|]]<br>
''Obr. 4-21: Protierozní nádrž (Hustopeče u Brna, foto VÚMOP, v.v.i.)''

====Terénní urovnávky====
Terénní urovnávky spočívají především v odstranění lokálních nerovností
a terénních útvarů, které významným způsobem ovlivňují směrování
a soustřeďování povrchového odtoku. Nejběžněji se tak v praxi
jedná o odstraňování mělkých údolnic na pozemcích.

Toto opatření je opět možno provádět přesunem zeminy přímo v rámci
pozemku pouze na hlubokých půdách nebo s využitím navážek.

====Terasy====
Terasy jsou nejvyšší formou ochrany zemědělského pozemku před
vznikem eroze a hodí se pro velmi svažité a ohrožené pozemky, orientačně
se sklonem nad 20 %. Z hlediska konstrukčního se dělí na terasy
úzké (1–2 řady ovocných stromů nebo vinné révy), široké (3 a více řad
vinné révy nebo ovocných stromů, případně další běžné zemědělské
plodiny) a terasové dílce (nepravidelné útvary kde délka nemusí být
převažujícím rozměrem). Z hlediska stabilizace se dělí na terasy se svahem
stabilizovaným technicky (opěrná zeď z kamene či betonu) nebo
terasy zemní, bez technické stabilizace svahu. Svah je v tomto případě
stabilizován jen vegetací. Terasy s technickou stabilizací zabírají méně
místa, jsou ale finančně i technicky podstatně náročnější, terasy se zemním
svahem mají větší nároky na plochu, jsou ale technicky i finančně
jednodušší. Sklon svahu se v tomto případě pohybuje od 1:1 do 1:1,5
podle výšky svahu a půdních podmínek.

Terasy je možno navrhovat na hlubokých půdách (čím širší je plošina
terasy a vyšší stupeň, tím mocnější musí být půdní profil) a ekonomicky
reálný je jejich návrh buď v místech, kde terasy dodávají krajině její osobitý
ráz nebo tam, kde se jedná o produkci zvláštních plodin (vinná réva,
sady, …). V praxi dnes terasování bude přicházet v úvahu díky extrémní
finanční náročnosti jen ve zcela ojedinělých případech.

Zvláštní pozornost je třeba věnovat jednak návrhu a stabilitě svahu mezi
jednotlivými úrovněmi teras a jednak odvodnění jednotlivých teras.

Pro návrh jsou zde opět využívány jak hydraulické a hydrologické metody,
tak postupy geotechnické. Díky výrazné specifičnosti této problematiky
je tato kapitola omezena na naprosté informační minimum
a případný zájemce je odkázán na konzultaci s inženýrem specialistou.

[[Image:4-22.jpg|400px|]]<br>
''Obr. 4-22: Široké terasy se zemními svahy (Nikolčice, foto VÚMOP, v.v.i.)''

====Protierozní meze====
Vhodné je protierozní meze dělit na meze historické a současné, navrhované primárně za účelem protierozní ochrany.

=====Meze historické=====
Historické meze v krajině vznikaly na hranicích dvou pozemků, kam
byly ukládány sbírané kameny. Při orbě podél vrstevnic pak díky opakovanému
dlouhodobému posunu půdy orbou směrem dolů po svahu
docházelo k postupnému naorávání půdy k hranici shora a odorávání
zdola. Navážené kameny pak byly často z důvodu úspory místa skládány
do opěrné zídky. Vznikl tak terénní stupeň výšky často 1,5–2 m, převážně
vrstevnicově orientovaný. Funkce historické meze tak spočívala
převážně ve snižování podélného sklonu svahu – blížila se tedy spíše
funkci terasy. Funkce přerušení svahu byla víceméně druhotná, resp.
meze nebyly pro zajištění přerušení odtoku ani navrhovány (zamýšleny),
ani k tomu nebyly vybaveny. Funkce přerušení odtoku tak, pokud vůbec,
je zajišťována jen pomístně, náhodně a to většinou jen rozorem na
okraji pozemku.

Tento typ mezí dnes prakticky nelze navrhovat a realizovat, neboť vznikaly
samovolně v průběhu desetiletí a staletí a projevily se v podstatě
terasováním pozemků.

=====Návrh protierozních mezí=====
U nově navrhovaných protierozních mezí je důraz kladen na spojení
funkcí zachytit a odvést povrchový odtok s funkcí krajinotvornou. Protierozní
mez je navrhována jako nízká hrázka, zpravidla spojená s mělkým
příkopem či průlehem. Hrázka bývá osázena vhodnou vegetací,
případně je možno na ní umístit kameny, nebo další prvky, vnášející do
krajiny diverzitu. Hrázka má u meze zpravidla funkci stabilizační (stabilizuje
trasu v převážně vrstevnicovém směru) a jasně vymezuje prostor
pro výsadbu vegetace. Pokud má mít i funkci retenční – tedy počítá
se, že voda dosáhne nad její patu – musí být hrázka meze koncipována
k této funkci – musí být náležitě hutněna a její koruna musí být vodorovná,
resp. musí sledovat sklon úklonu meze od vrstevnic a neměly
by v ní být sníženiny, kde by mohlo dojít k soustředěnému přelití vody.
Hlavní protierozní funkci by měl mít příkop nebo průleh, který musí
být umístěn vždy nad hrázkou meze. Při správném návrhu by měla být
dosažena rovnost výkopu a násypu – tedy materiál, který je vytěžen při
hloubení příkopu nebo průlehu je uložen do hrázky meze.

Prostor hrázky meze, případně i širší pás, je vhodné využít jako interakční
prvek a osázet ho vegetací. V tom případě je vhodné volit místně příslušné a původní druhy v co největší variabilitě co do dlouhověkosti,
rychlosti růstu, výšky, doby kvetení i dozrávání plodů. Vhodné je do
výsadeb zařadit i ovocné, nebo plané ovocné stromy a keře – pokud
to dovolují lokální vyhlášky o ochraně rostlin a povolených výsadbách.

Nad příkopem či průlehem je vhodné založit pás trvalého drnu v šířce
minimálně 6 m pro zachycování smyté zeminy nesené povrchovým
odtokem z výše ležícího pozemku. Smyslem je eliminace sedimentu,
který nepochybně bude nesen povrchovým odtokem z výše položeného
pozemku dříve, než se tento dostane do příkopu, protože zde
bude průtok koncentrován s větší hloubkou a tedy i rychlostí a většina
sedimentu bude příkopem odvedena až do recipientu – vodního toku.
Snahou proto je množství smyté zeminy, vstupující s vodou do příkopu
co nejvíce omezit. Další možností je vybudování jednoduché sedimentační
nádrže před zaústěním příkopu do recipientu.

Z hlediska údržby je třeba počítat jen s nutností závlahy výsadeb po
dobu cca 3 roky po vysazení a případným ožínáním resp. ochranou před
okusem. Vlastní těleso meze (hrázky meze) žádnou údržbu nepotřebuje.
Příkop nebo průleh nad mezí by měl být dimenzován (podrobněji
viz kapitola o příkopech a průlezích), případně opevněn v závislosti na
dimenzi a podélném sklonu. Užitečné je alespoň občasné vysekávání
trávy v profilu průlehu pro udržení kvalitního a stabilního drnu v případě,
že tento je stabilizován jen travním porostem. Sečen by měl být
i ochranný travní pás nad mezí. Důležité je dořešení bezeškodného odvedení
zachyceného odtoku až do recipientu.

Z hlediska omezení využití pozemku se jedná o opatření poměrně
náročné, neboť je žádoucí, aby byla mechanizací překonávána na co
nejméně místech – v těchto místech je vhodné přerušit hrázku meze
a v případě příkopu je nutno vybudovat propustek nebo jiný přejezd.

V každém případě, mez je prvkem velmi atraktivním především tím, že
spojuje efektivní protierozní ochranu s revitalizací a diverzifikací krajiny.
Z hlediska ryze protierozního je možno velmi podobného efektu
dosáhnout snáze příkopem, průlehem, či protierozní hrázkou.

[[Image:4-23.jpg|400px|]]<br>
''Obr. 4-23: Protierozní mez (Horní Újezd, foto VÚMOP, v.v.i.). <br>Funkce meze''
''v tomto případě spočívá podobně jako u mezí <br>historických ve vytvoření''
''stupně a tím ve snížení sklonu sousedních <br>pozemků.''


[[Image:4-24.jpg|400px|]]<br>
''Obr. 4-24: Protierozní mez (Heroltice u Tišnova, foto VÚMOP, v.v.i.)''


[[Image:4-25.jpg|400px|]]<br>
''Obr. 4-25: Protierozní mez s příkopem (Heroltice u Tišnova, <br>foto VÚMOP,''
''v.v.i.). Tuto mez by stejně tak bylo možno označit <br>za sběrný příkop s ochranným''
''travním pásem a výsadbou doprovodné <br>vegetace.''

{| class="wikitable"
|-
|rowspan="1"| Poznámka: Realizovaná technická protierozní opatření snižují míru erozního ohrožení pozemků a tudíž i požadavky na realizaci opatření v rámci standardu DZES 5. V případě, že realizovaná opatření nebyla zohledněna, postupujte prosím podle informací v kapitole 2.6.4.
|}

===Postup při výstavbě technických protierozních opatření (TPEO)===
Tato kapitola by měla zájemcům z řad vlastníků nebo uživatelů zemědělské
půdy přinést základní informace týkající se legislativního rámce
navrhování, realizace a provozování technických protierozních opatření,
zajištění jejich návrhu, realizace i zajištění finančních zdrojů na
jejich vybudování.

====Legislativní rámec====
Při hodnocení procesu realizace společných zařízení v rámci pozemkových
úprav je nutné vycházet z platné legislativy. TPEO je stavbou
nebo terénní úpravou podle Stavebního zákona (zák. č. 183/2006 Sb.,
o územním plánování a stavebním řádu, v platném znění). Může se
jednat také o vodní dílo, stavbu k vodohospodářským melioracím dle
§ 55 a § 56 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých
zákonů, v platném znění. Podle § 2 vyhlášky č. 225/2002 Sb. je stavbou
k vodohospodářským melioracím pozemků a jejich částí – stavba
k ochraně pozemku před erozní činností vody, stavba nebo soubor
staveb upravující sklon území nebo zachycující a odvádějící povrchovou
vodu a splaveniny stékající po pozemcích nebo zvyšující infiltraci
povrchové vody. Je tvořena zejména protierozními příkopy, průlehy,
terasami, přehrážkami nebo suchými nádržemi. Pokud se jedná
o TPEO uvedené v bodě 4.4.1.3 (TPEO – stavby vyžadující stavební
povolení), pak je stavební povolení nutné a územní rozhodnutí také.
Pokud je stavba jako společné zařízení zahrnutá do schváleného návrhu
pozemkových úprav upouští se od vydání územního rozhodnutí
o umístění stavby a od rozhodnutí o využití území podle § 12 odst. 3
zákona č. 139/2002 Sb. Vodní díla povoluje vodoprávní úřad se souhlasem
obecného stavebního úřadu. Povinnosti vlastníka a správce upravuje
§ 50–53 vodního zákona. Některá protierozní opatření nejsou
stavbou nebo stavební úpravou dle stavebního zákona (např. zatravněné
zasakovací pásy, zatravněné údolnice). Před realizací opatření
je doporučeno konzultovat postup na místně příslušném obecním
úřadě.

=====TPEO – stavby, terénní úpravy, zařízení a udržovací práce nevyžadující stavební povolení ani ohlášení=====
V § 103 stavebního zákona se uvádí seznam staveb, terénních úprav,
zařízení a udržovacích prací, které nevyžadující stavební povolení ani
ohlášení. Může se jednat o následující opatření:<br>

• povrchová zařízení pro rozvod nebo odvod vody na zemědělské půdě nebo na pozemcích určených k plnění funkcí lesa, nejde-li o vodní díla podle vodního zákona (příkopy, průlehy, …)<br>
• nádrže na vodu do 100 m3 obsahu ve vzdálenosti nejméně 50 m od budov s obytnými nebo pobytovými místnostmi, pokud nejde o vodní díla,<br>
• opěrné zdi do výšky 1 m, které nehraničí s veřejně přístupnými pozemními komunikacemi a s veřejným prostranstvím,<br>
• úpravy terénu, násypy a výkopy do 1,5 m výšky nebo hloubky, pokud nejsou větší než 300 m2 a nehraničí s veřejnými pozemními komunikacemi a veřejnými prostranstvími (příkopy, průlehy, terénní urovnávky)<br>
• propustky na účelových komunikacích.

=====TPEO – jednoduché stavby, terénní úpravy a zařízení vyžadující ohlášení nebo souhlas=====
V rámci plánu společných zařízení se navrhují mnohá opatření, která
nevyžadují stavební povolení ani ohlášení stavby nebo která nejsou považována
za stavby. V § 104 stavebního zákona se uvádí seznam jednoduchých
staveb, terénních úprav, zařízení a udržovacích prací, které
vyžadují ohlášení, ale není vyžadováno stavební povolení. Může se jednat
o následující opatření:<br>

• terénní úpravy, stavby zařízení staveniště, stavby opěrných zdí do výšky 1 m neuvedené v § 103 stavebního zákona,<br>
• sjezdy z pozemních komunikací na sousední nemovitosti.

Další seznam společných zařízení je uveden v § 14 Vyhlášky
č. 104/1997 Sb., kterou se provádí Zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních
komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o pozemních
komunikacích). Ohlášení speciálnímu stavebnímu úřadu podléhají
všechny práce, pokud nejsou uvedeny v § 15 vyhlášky, nedotýkají se
práv třetích osob a jedná se o drobné úpravy komunikací. Speciálním
stavebním úřadem pro stavby pozemních komunikací – stavby dálnic,
silnic, místních komunikací a veřejně přístupných účelových komunikací
podle § 15 stavebního zákona je silniční správní úřad. Pro stavby polních
cest se obvykle jedná o odbor dopravy příslušného obecního úřadu
s rozšířenou působností.

V Zákoně č. 254/2001 Sb., (vodní zákon), je uveden seznam vodních
děl, která pro svoji realizaci vyžadují souhlas speciálního stavebního
úřadu – vodoprávního úřadu. Souhlas vodoprávního úřadu je třeba ke
stavbám, zařízením nebo činnostem – prvkům plánu společných zařízení
(u pozemkové úpravy), k nimž není třeba povolení podle vodního
zákona, které však mohou ovlivnit vodní poměry, a to:

• ke stavbám a zařízením na pozemcích, na nichž se nacházejí koryta vodních toků, nebo na pozemcích sousedících, pokud tyto stavby a zařízení ovlivní vodní poměry,<br>
• ke stavbám, k těžbě nerostů nebo k terénním úpravám v záplavových územích,<br>
• ke stavbám ve vzdálenosti do 15 m od vzdušné paty ochranné hráze vodního toku,<br>
• ke stavbám v ochranných pásmech vodních zdrojů.

Speciálním stavebním úřadem je pro vodní díla podle § 15 stavebního
zákona vodoprávní úřad. Pro vodní díla realizovaná v rámci plánu společných
zařízení se obvykle jedná o odbor životního prostředí příslušného
obecního úřadu s rozšířenou působností.

Z výše uvedeného textu je zřejmé, že většinou jsou stavby, terénní
úpravy a další prvky plánu společných zařízení zahrnuty do stavebních objektů a kompletních staveb, které jsou projednávány ve stavebním
řízení místně příslušným obecným stavebním úřadem nebo speciálním
stavebním úřadem.

=====TPEO – stavby vyžadující stavební povolení=====
Všechny ostatní stavby kromě těch, které nevyžadují stavební povolení
ani ohlášení, a těch, které vyžadují ohlášení nebo souhlas, mohou být
realizovány pouze na základě stavebního povolení. V tomto případě je
nezbytné určit, zda je prvek plánu společných zařízení stavbou. V § 2
stavebního zákona se uvádí, že: „Stavbou se rozumí veškerá stavební
díla, která vznikají stavební nebo montážní technologií, bez zřetele na
jejich stavebně technické provedení, použité stavební výrobky, materiály
a konstrukce, na účel využití a dobu trvání.“ A v § 3 stavebního
zákona se uvádí, že: „Terénní úpravou se pro účely stavebního zákona
rozumí zemní práce a změny terénu, jimiž se podstatně mění vzhled
prostředí nebo odtokové poměry.“

Stavební řízení a stavební povolení k vodním dílům je upraveno ve vodním
zákoně. Podle § 55 a dalších jsou vodní díla stavby, které slouží
ke vzdouvání a zadržování vod, umělému usměrňování odtokového režimu
povrchových vod, k ochraně a užívání vod, k nakládání s vodami,
ochraně před škodlivými účinky vod, k úpravě vodních poměrů nebo
k jiným účelům sledovaným tímto zákonem. Z prvků plánu společných
zařízení se nejčastěji jedná o hráze, vodní nádrže, stavby na ochranu
před povodněmi, stavby k vodohospodářským melioracím, zavlažování
a odvodňování pozemků, stavby k hrazení bystřin a strží a jiné.
V § 56 vodního zákona jsou upřesněny stavby k vodohospodářským
melioracím pozemků. Jedná se o stavby k závlaze a odvodnění pozemků
a k ochraně pozemků před erozní činností vody.

Podrobné vymezení staveb k vodohospodářským melioracím pozemků
a jejich částí a způsob a rozsah péče o ně je upraveno vyhláškou
č. 225/2002 Sb., o podrobném vymezení staveb k vodohospodářským
melioracím pozemků a jejich částí a způsobu a rozsahu péče o ně.
V souvislosti s často navrhovanými prvky plánu společných zařízení
při pozemkových úpravách se v § 2 Vyhlášky mj. uvádí, že: „Stavba
k ochraně pozemku před erozní činností vody je stavba nebo soubor
staveb, upravující sklon území nebo zachycující a odvádějící povrchovou
vodu a splaveniny stékající po pozemcích nebo zvyšující infiltraci
povrchové vody; je tvořena zejména protierozními příkopy, průlehy,
terasami, přehrážkami nebo suchými nádržemi.“

Jedná se tedy o většinu staveb navrhovaných v rámci plánu společných
opatření jako technická (stavebně technická) opatření. U takovýchto
staveb je zřejmé, že budou vyžadovat stavební povolení a že speciální
stavební úřad bude přezkoumávat, zda byl naplněn § 61 stavebního zákona.
Dotčené orgány v procesu územního plánování (2016) jsou v této
příručce přehledně sestaveny a dostupné i na internetu na stránkách
http://www.uur.cz.

=====Doporučení postupu=====
Dodržení všech zákonných podmínek pro realizaci prvků TPEO vyžaduje
rozsáhlé a aktualizované znalosti legislativy. Při zajišťování povolení,
rozhodnutí, souhlasů apod. je dalším úskalím nejednotná praxe
stavebních úřadů, speciálních stavebních úřadů a dalších správních orgánů
ve výše uvedených oborech.

Proto nezbývá než záměr a později projektovou dokumentaci průběžně
konzultovat s pracovníky místně příslušných správních úřadů,
průběžně připravovat nezbytné žádosti, průběžně dokládat nezbytné
přílohy a průběžně přizpůsobovat projektovou dokumentaci požadavkům
správního úřadu.

U některých staveb je možno před zahájením projektové přípravy požádat
krajský úřad, úřad územního plánování a obecní úřad o územně
plánovací informaci o podmínkách využívání území a o podmínkách vydání
potřebných souhlasů a rozhodnutí. Podobně lze postupovat podle
§ 15 Stavebního zákona a vyžádat si vyjádření obecního stavebního úřadu, jakým způsobem bude postupovat a jaké podklady bude ke svým
rozhodnutím vyžadovat. Obě dvě popsané možnosti na urychlení a objektivizaci
postupu při veřejnoprávním projednávání jednotlivých opatření
navržených v rámci plánu společných zařízení lze uplatnit pouze
pro pozemní stavby a některé další stavby v krajině. Obvykle tak nelze
postupovat u vodních děl. A samozřejmě u všech opatření, která nepodléhají
stavebnímu řízení.

====Navrhování TPEO====
Tato dílčí kapitola je pojednána velmi stručně a jejím cílem je zemědělci
– majiteli či uživateli zemědělského pozemku nastínit, jaké kroky
je třeba podniknout v případě, že se rozhodne pro realizaci TPEO.
Kroky pro vlastní návrh bude však nepochybně realizovat smluvně
zajištěný projektant. Pokud vybudování TPEO v souladu s předchozí
kapitolou vyžaduje vypracovat projekt, je třeba se řídit stavebním zákonem
č. 183/2006 Sb. v platném znění. Vypracovat projekt mohou
pouze autorizované osoby, viz § 158 stavebního zákona. Počet stupňů
stavební dokumentace, obsah a rozsah dokumentace je dán stavebním
zákonem č. 183/2006 Sb. a vyhláškami č. 499/2006 Sb. a č. 503/2006 Sb.
v platném znění. Dokumentace pro územní rozhodnutí (DÚR), dokumentace
pro stavební povolení (DSP) nebo pro ohlášení stavby (DOS),
dokumentace pro provedení stavby (DPS) a dokumentace skutečného
provedení stavby (DSPS). Stavební zákon také určuje, kdo se bude vyjadřovat
k dané stavbě.

====Vlastnické vztahy====
Vybudováním TPEO na původně celistvém zemědělském pozemku na
něm vznikne oddělená a většinou jinak využívaná struktura – plocha.
Tuto plochu je třeba specifickým způsobem udržovat a velmi často během
nebo po realizaci dochází ke změně vlastnictví právě z důvodu
jednak investorství a jednak následné údržby.

Dle stavebního zákona č. 183/2006 Sb. musí být vlastníkem pozemku,
na kterém má vzniknout stavba, stavebník. Podmínky zaústění a vyústění
odtoků jsou dány také stavebním zákonem a musí být řešeny
v širších souvislostech. Z toho plyne, že nelze zaústit TPEO na cizí
pozemek bez souhlasu majitele a vyústit TPEO do recipientu bez souhlasu
příslušného vodoprávního úřadu. Vodoprávními úřady jsou obce,
újezdní úřady na území vojenských újezdů, obecní úřady s rozšířenou
přenesenou působností, kraje a dále ministerstvo zemědělství a ministerstvo
životního prostředí jako ústřední vodoprávní úřady v rámci
svých kompetencí. Není-li vodním zákonem stanoveno jinak, vykonávají
působnost vodoprávního úřadu obecní úřady s rozšířenou přenesenou
působností. Kompetence k jednotlivým úkonům a působnost vodoprávních
úřadů je uvedena ve vodním zákoně č. 254/2001 Sb.

Pokud nejsou vyřešeny vlastnické vztahy v místě plánované stavby, nelze
dále v záměru pokračovat.<br>
Způsoby řešení vlastnických vztahů:<br>
• Možnost výkupu pozemku pro stavbu – je nutné zpracovat geometrický plán a vytýčit vlastnické hranice v terénu na náklady vlastníka. Řešení může být nákladné.<br>
• Možnost směny pozemků – nutný je opět geometrický plán a vytýčení hranic nových pozemků v terénu na náklady vlastníka.<br>
• Pozemkové úpravy – vyřeší se vlastnické vztahy, navrhne se optimální řešení protierozní ochrany (PEO) v širších souvislostech bez finanční účasti vlastníků i uživatelů pozemků.<br>

====Možnosti financování====
K realizaci PEO je možno velmi efektivně využít některého z celé řady
dotačních programů. Dotační programy se rozlišují podle toho, která
opatření jsou v jakém rozsahu podporována a kdo může být žadatelem.
Ve většině dotačních titulů a operačních programů patří mezi žadatele
a příjemce podpory na realizaci opatření fyzické či právnické osoby,
státní organizace (správy parků a chráněných území, státní podniky, …)
či správní jednotky (kraje, obce), které dané opatření vlastní a užívají.
Při schválených pozemkových úpravách je žadatelem a příjemcem podpory
z Programu rozvoje venkova (PRV) na realizaci navržených opatření
pozemkový úřad, který po realizaci společných zařízení může jejich
vlastnictví převést na příslušnou obec. Realizace mohou být také financovány
z Operačního programu životního prostředí (OPŽP) a jiných
dotačních titulů.

Doporučujeme sledovat různé dotační výzvy na internetových
stránkách:<br>
http://eagri.cz/public/web/mze/dotace<br>
http://www.opzp.cz<br>
http://www.sfzp.cz<br>
http://www.ochranaprirody.cz<br>

===Protierozní opatření agrotechnického charakteru v ekologickém zemědělství (EZ)===
Ekologické zemědělství (dále také EZ) je moderní formou obhospodařování
půdy bez používání chemických vstupů s nepříznivými dopady
na životní prostředí, zdraví lidí a zdraví hospodářských zvířat. Mezi základní
přístupy patří zachování hodnotné a kvalitní půdy. Zlepšování
úrodnosti půdy se provádí pomocí přirozených postupů, jako organické
nebo zelené hnojení a prostřednictvím pestrých osevních postupů. Za
důležité se v ekologickém zemědělství považuje i střídání plodin, díky
němuž se vytváří mnohotvárnost kulturní krajiny a biologická rovnováha.
Boj proti plevelům se uskutečňuje pomocí moderních technologií,
především mechanickou cestou.

'''Hlavním cílem ekologického zemědělství je produkce vysoce kvalitních potravin (biopotravin) a nezávadných krmiv pro hospodářská zvířata.'''<br>

Při produkci zemědělských plodin na orné půdě je nutné tuto problematiku řešit optimální kombinací níže uvedených tří hledisek:<br>
• co na půdě pěstuji – využívané osevní postupy,<br>
• jak půdu zpracovávám a kultivuji – dodržovaná agrotechnika,<br>
• co do půdy přidávám – používané organické hnojení.


[[Image:4-26a.jpg|200px|]] [[Image:4-26b.jpg|200px|]] <br>
''Obr. 4-26: Označení produktů certifikovaných jako biopotraviny''

====Osevní postupy====
Pro ekologické zemědělství je osevní postup stěžejním systémovým
opatřením. Vhodným střídáním plodin lze udržet a zlepšit přirozenou
úrodnost půdy, stabilizovat procesy humifikace a mineralizace, zvýšit
využitelnost vody a živin, mikrobiální aktivitu půdy, příjem dusíku, potlačit
napadení kulturních rostlin chorobami a škůdci, omezit konkurenci
plevelných rostlin, regulovat účinek růstových látek z posklizňových
zbytků, zvýšit biodiverzitu, stabilitu agroekosystému a zefektivnit produkci,
ale '''zejména z hlediska ochrany půdy vhodným osevním
postupem výrazně omezit erozi.'''

Osevní postup je preventivním racionálním opatřením. Jeho vhodné
využití přispívá ke zvýšení produktivity o 5–20 % při redukci materiálových
vstupů. Podíl předplodiny na výnos je v EZ vyšší než v konvenčním
zemědělství. Má též vliv na kvalitu, např. na pekařskou jakost pšenice.


'''Vymezení významu osevního postupu dle platné legislativy o EZ<sup>1</sup>:'''<br>
• Do osevního postupu se zařazují přednostně jeteloviny, luskoviny
nebo směsky obsahující jeteloviny nebo luskoviny.<br>
• Osevní postup musí umožnit využívání zeleného hnojení, podsevů a meziplodin, udržování nebo zvyšování půdní úrodnosti (obsahu humusu v půdě), co nejdéle trvající vegetační kryt pokud možno i přes zimu, a působit protierozně.<br>
• Střídání plodin se provádí tak, že:<br>
a) obilniny mohou po sobě následovat nejvýše dva roky,<br>
b) plodiny s malou konkurenční schopností vůči plevelům se střídají s plodinami s vyšší konkurenční schopností vůči plevelům,<br>
c) mělce kořenící plodiny se střídají s plodinami hlubokokořenícími,<br>
d) plodiny trpící stejnými škodlivými činiteli se zařazují v dostatečném časovém odstupu podle druhu škodlivého činitele.

V zemědělském podniku s vyváženým zastoupením rostlinné a živočišné
produkce, zvláště při převaze chovu polygastrických zvířat, je při
určení struktury plodin méně obtížné dodržet výše uvedené zásady.
Pro určení struktury plodin je rozhodující potřeba vlastních krmiv a následně
zajištění tržní rostlinné produkce vázané smlouvami.

Kulturní plodiny lze seskupit podle typických vlastností ve vztahu
k půdní úrodnosti, resp. k dalším plodinám v osevním postupu, do dvou
základních skupin, a to na zlepšující a zhoršující. '''Další neméně významné hledisko je vztah osevního postupu k případné vodní a větrné erozi.'''


'''Zásady sestavování osevních postupů v EZ'''
Podle potřeby pícnin (krmných plodin) a možností odbytu ostatních plodin
určíme zastoupení (%) jednotlivých plodin. Podle toho se rozhodneme
pro délku rotace, resp. počet honů. Z pozemků, které máme k dispozici,
sestavíme jednotlivé hony (nemusí být v jednom celku, ale mají mít podobné
vlastnosti podle polohy, zamokření, půdního druhu apod.).

Řadíme plodiny (skupiny podobných plodin) do sledů při respektování těchto zásad:<br>
• zvýšit podíl leguminóz v osevním postupu na 25 %, lépe na 33 % (včetně jetelotrav),<br>
• jetelovinami zahajovat konverzi kvůli omezení plevelů,<br>
• využít všechny možnosti zařazení meziplodin (stále zelené pole),<br>
• využít okopaniny pro urychlení rozkladu organické hmoty a potlačení plevelů,<br>
• rostliny s pomalým počátečním vývinem řadit po „odplevelujících“,<br>
• střídat hluboce a mělce kořenící, ozimé a jarní, širokolisté a úzkolisté.


'''Příklady osevních postupů (přispívající k omezení eroze půdy) (Šarapatka a kol., 2006)'''<br>

'''• Osevní postup – podnik zaměřený na produkci mléka'''<br>
1. Jetelotravní směska<br>
2. Jetelotravní směska<br>
3. Ozimá pšenice (podsev; jetel plazivý)<br>
4. Oves nebo luskoviny na zrno (meziplodina; směska)<br>
5. Brambory nebo krmná řepa<br>
6. Žito (podsev; jetelotravní směska)

'''• Osevní postup – podnik s chovem prasat''' <br>
1. Jetelotravní směska nebo zelený úhor <br>
2. Ozimá pšenice (podsev; jetel plazivý) <br>
3. Směska oves a hrách <br>
4. Luskoviny na zrno (podsev; jílek) <br>
5. Ozimý ječmen nebo triticale <br>

'''• Osevní postup – podnik s chovem prasat a skotu'''<br>
1. Jetelotravní směska<br>
2. Jetelotravní směska<br>
3. Ozimá pšenice nebo žito<br>
4. Okopanina<br>
5. Luskoviny na zrno<br>
6. Pšenice špalda<br>
7. Oves (podsev; jetelotravní směska)

'''• Osevní postup – podnik bez chovu hospodářských zvířat'''<br>
1. Luskoviny na zrno nebo rotující úhor<br>
2. Brambory nebo řepka (ozimá či jarní)<br>
3. Ozimá pšenice nebo žito (meziplodina; hořčice, svazenka)<br>
4. Jarní ječmen nebo oves (meziplodina; svazenka, hořčice)<br>
5. Hrách<br>
6. Ozimá pšenice (podsev; jetelotravní směska – rotující úhor)<br>


----

<sup>1</sup> Zákon 242/2000 Sb. o ekologickém zemědělství a o změně Zákona č. 368/1992 Sb.,
o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů<br>
Vyhláška č. 80/2012 Sb., Vyhláška, kterou se mění vyhláška č. 16/2006 Sb., kterou se provádějí
některá ustanovení zákona o ekologickém zemědělství<br>
Prováděcí nařízení komise (EU) č. 505/2012, kterým se mění a opravuje nařízení (ES)
č. 889/2008, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 834/2007 o ekologické
produkci a označování ekologických produktů, pokud jde o ekologickou produkci,
označování a kontrolu<br>
Nařízení komise (EU) č. 471/2010, kterým se mění nařízení (ES) č. 1235/2008, pokud jde
o seznam třetích zemí, z nichž musí určité zemědělské produkty získané ekologickou metodou
produkce pocházet, aby mohly být uvedeny na trh v Unii

====Agrotechnika====
Zpracování půdy slouží k úpravě půdních vlastností ve vztahu k pěstovaným
plodinám. Patří k němu povrchové kypření půdy, povrchové utužení,
kypření a drobení orniční vrstvy, urovnání povrchu orniční vrstvy,
prohlubování ornice a kypření podorničí a úprava vodního režimu půdy.

Správná a vhodně zvolená agrotechnika v EZ má zásadní vliv na mechanické
odplevelení pozemků a udržení plevelů pod prahovou hodnotou.

'''Zpracování půdy se dělí do čtyř skupin:'''

• '''Základní zpracování''' – zahrnuje podmítku, seťovou a hlavní orbu,
prohlubování, podrývání a hloubkové kypření (dlátování). Tyto
úkony svým kypřícím účinkem zvyšují pórovitost, obsah makropórů,
a tím lepší pronikání vody do půdy. Nakypřená vrstva značně zvyšuje
svůj objem – u hlinitých půd to může být až o 30 % a u těžších půd
o 50 % i více. Ornice se přitom rozpadá na menší půdní agregáty.
Podmítka prováděná na těžších půdách za sucha způsobuje hrudovitost,
a to zejména po jařinách, olejninách a luskovinách.<br>
• Při orbě těžké půdy za sucha se větší hroudy vytvářejí po okopaninách,
nejmenší po obilovinách. Nejlepší drobtovitost je po jařinách,
luskovinách a olejninách. Na lehčích půdách je drobtovitost obvykle
dobrá. Protože orbou se uvede půda do klidu na delší období, má její
kvalita výrazný vliv na omezení projevů eroze. Optimálně zvolená
hloubka orby je velmi důležitá na omezení vytrvalých plevelů.<br>
• Při jarní předseťové přípravě bývá nejodolnější struktura při vláčení
a smykování po jetelotravních směskách i po okopaninách, nejméně
odolná po obilovinách (ječmen, pšenice). Uléhavost je větší po obilovinách,
menší po jetelotravních směskách.

'''• Příprava půdy k setí nebo sázení''' – má za cíl umožnit včasné
a úspěšné založení porostu a vytvoření vhodných podmínek pro
jeho růst. Spočívá v urovnání povrchu, vytvoření lůžka pro osivo
a v omezení růstu plevelů, které je klíčové v EZ. K přípravě půdy
slouží smykování, vláčení, kypření a válení. V dnešní době se tyto
operace vesměs agregují při použití bezorebného secího stroje
anebo kompaktoru.

• '''Kultivace půdy za vegetace kypřením nebo válením''' – je
rozdílná u hustě setých plodin, kde se uplatňuje vláčení a válení,
a u širokořádkových plodin, kde se uplatňuje podle druhu plodiny:
plečkování, hrůbkování, dlátování, ale i vláčení a válení. Frekvence
těchto vhodně použitých operací rozhoduje o udržení bezplevelnosti pozemku a tím o výnosu a ekonomickém efektu pěstované
plodiny.

'''• Bezorebné zpracování půdy''' – je založeno na zjednodušených
postupech, při nichž je půda zpracovávána méně často, do menší
hloubky, a některé operace mohou být vynechány. Hlavním důvodem
k používání této technologie je snaha o omezení přejezdů po
poli, snaha o úsporu vláhy v sušších oblastech a snížení nákladovosti.
V EZ se tento způsob doporučuje využívat omezeně, protože se
zde trochu potlačují doporučované zásady optimální agrotechniky
tohoto přirozeného hospodaření.


'''Další agrotechnická opatření využitelná v EZ, omezující erozi půdy'''<br>
• '''Podrývání''' je velmi hluboké kypření, kdy se neobrací půda a to v min. hloubce do 35 cm (pochopitelně, kde to půdní podmínky dovolí a půdní profil je dostatečně hluboký).<br>
• '''Hloubkové kypření''', což je kypření do hloubky 35 cm.<br>
• '''Plečkování''' a to hlavně s pasivními radličkami různých tvarů u okopanin a kukuřice.<br>
• '''Dlátování''', které je prováděno dláty a to zejména u okopanin v průběhu jejich vegetace.<br>

====Organické hnojení====
Značný efekt při snižování vodní i větrné eroze, nejen v ekologickém
zemědělství, má dostatečný obsah organické hmoty v půdě. Vzhledem
k podmínkám ekologického zemědělství, kdy není možné využít průmyslová
hnojiva, je jen několik cest jak tento stav zlepšit a to:

a) pravidelné hnojení chlévským hnojem od hospodářských zvířat,<br>
b) zaorávání rostlinných zbytků po sklizni hlavních plodin,<br>
c) cílené pěstování meziplodin za účelem zvýšení podílu organické hmoty v půdě. <br>


'''a) Chlévský hnůj vznikající fermentací''' (zráním) chlévské mrvy (nezušlechtěný substrát získaný po vyvezení ze stájí) '''má pro půdní úrodnost zásadní význam:'''<br>
• obohacuje půdu o snadno rozložitelné uhlíkaté a dusíkaté látky, které jsou zdrojem energie, CO2 a přijatelných forem dusíku i ostatních živin,<br>
• obsahuje v sušině asi 1–2 % mikroorganismů, které příznivě ovlivňují biologickou půdní činnost,<br>
• obsahuje růstové látky, hlavně heteroauxin,<br>
• je zdrojem vody (obsahuje 60–80 %),<br>
• omezuje vodní erozi.

Při produkci chlévského hnoje je hlavním úkolem zabezpečit uchování
co největšího množství organických látek a maximálního množství živin.
Běžné ztráty při uchování hnoje se pohybují okolo 40 %, často i více.

Obsah organických látek, zejména sušiny a živin v chlévském hnoji,
závisí na použitém krmivu, druhu hospodářských zvířat, podestýlce
a způsobu ošetřování chlévské mrvy. Složení hnoje může být velmi variabilní.
V průměru obsahuje 75–80 % vody, 20–25 % sušiny, z toho
16–18 % tvoří sušina organických látek. Poměr C:N = 20–30 : 1. Dále
chlévský hnůj obsahuje všechny ostatní makro i mikroelementy jako S,
Fe, B, Mn, Cu, Zn, Mo aj. Obsah živin závisí na druhu hnoje – nejbohatší
je králičí, slepičí a husí. Rostlinné živiny se v chlévském hnoji nacházejí
v organické i minerální formě. Dusík je přítomen ze 70 % v organické
formě, 29 % činí N – NH4, 1 % N – NO3. Organický podíl hnoje je asi
z 85–90 % ve formě polorozložené, ale nehumifikované org. hmoty.
Zbytek tvoří humusové látky.

Produkce chlévského hnoje, obsah sušiny, organických látek a živin závisí
na druhu zvířat, jejich stáří, krmení, způsobu ustájení, množství a druhu steliva, počtu ustájených zvířat a počtu dní ustájení ve stáji.
Proto jsou výpočty zatíženy značnými chybami.

'''Obecně lze uvažovat o produkci chlévského hnoje ve výši 10 t za rok na jednu VDJ (velkou dobytčí jednotku = 500 kg živé hmotnosti hospodářského zvířete).'''

Pravidelné hnojení půd chlévským hnojem je pro udržení půdní úrodnosti
nezbytné. Jinak dojde k poklesu obsahu humusu a zhoršují se
půdní vlastnosti. Obohacením půdy o organickou hmotu se omezí vodní
eroze půdy.

Ke hnojení se používá dobře vyzrálý hnůj obvykle 1x za 3–4 roky. Má-li
být optimálně využit, je nutné, aby byl rovnoměrně aplikován na pozemek
a ihned zapraven do půdy, jinak dochází ke ztrátám. Hnůj se
používá hlavně k plodinám s delší vegetační dobou, které jsou náročné
na živiny a organickou hmotu. Jedná se zejména o okopaniny (cukrovka,
brambory), obiloviny (kukuřice), olejniny (řepka), zeleninu (košťáloviny
a plodové zeleniny) a vytrvalé kultury (vinice a ovocné sady). Dávky
hnojení kolísají od 20 do 50 t/ha. U obilovin se pohybují kolem 20 t/ha,
u okopanin 40–50 t/ha a u zeleniny případně i vyšší.

'''Je nutné v současné době podporovat zvýšení podílu živočišné výroby na produkci zemědělské farmy a to i z hlediska produkce organických hnojiv. Bylo by ideální docílit zatížení 1 VDJ/1 ha, kdy by byla zabezpečena dostatečná produkce hnoje a tím při jeho aplikaci veškeré pozitivní účinky na půdu.'''


'''b) Zaorávaní rostlinných zbytků'''<br>

V současné době, kdy se velmi snížil podíl živočišné výroby a vyprodukovaná
sláma není využita ke krmení či stlaní, používá se v masovém
měřítku drcení slámy na pozemku a její rovnoměrné rozptýlení a následné
zapravení do půdy podmítkou či jiným mechanickým zpracováním.
Je nutné při následném zaorání optimalizovat poměr C:N a to
kejdou nebo močůvkou. Obdobně se zapravuje i chrást po vyorání cukrovky,
případně rostlinné zbytky po sklizni kukuřice nebo slunečnice.

Tento logický způsob si vynutily podmínky, kdy v dnešní době ve většině
případů není efektivnější využití vyprodukované organické hmoty
a tento způsob je běžný i v konvenčním zemědělství.


'''c) Pěstování meziplodin ke zvýšení obsahu organické hmoty v půdě'''

Na mírně erozně ohrožených (MEO) plochách se uplatňují v rámci ekologického zemědělství následující půdoochranné technologie:<br>
• zasetí svazenky nebo hořčice a poté setí následné plodiny do jejich mulče (u kukuřice, slunečnice, čiroku),<br>
* nekypřená půda – v případě že v zimním období dojde k přemrznutí meziplodiny, doporučuje se přímé setí do zbytků mulče meziplodiny,<br>
* nakypřená půda – pokud v zimním období k přemrznutí nedojde, je nezbytné růst meziplodiny zastavit prokypřením půdy, ale vždy s dostatečným podílem posklizňových zbytků na povrchu půdy,<br>
• pěstovávání ozimého žita (sklizeného na senáž) a pěstování následné plodiny za použití bezorebných technologií nebo pásového zpracování půdy,<br>
• pěstování LOS nebo jiných ozimých směsek s obdobným způsobem zakládání následného porostu.


'''Příklady meziplodinových směsí''' (Výsevek jednotlivých komponentů v kg.ha<sup>-1</sup> uvádějí čísla v závorkách) (Šarapatka a kol., 2006)

'''• Ozimé meziplodiny'''<br>
1. Jílek jednoletý (20), vikev ozimá (50), inkarnát (20) – Landsberská směska<br>
2. Peluška (50), vikev huňatá (50), žito ozimé (80–100)<br>
3. Řepka ozimá (5), žito (120)

'''• Letní a strniskové meziplodiny'''<br>
1. Slunečnice roční (10–15), bob koňský (70–100)<br>
2. Řepice (6), pohanka (60)<br>
3. Vikev setá (80), svazenka (6)<br>
4. Peluška (80), vikev setá (50–60), hořčice bílá (5)

'''• Podsevy'''<br>
1. Jílek mnohokvětý (15), jetel plazivý nebo jetel zvrhlý (10)<br>
2. Tolice dětelová (3–4), úročník bolhoj (20)<br>
3. Štírovník (8), jílek mnohokvětý (20) nebo úročník (12)

===Protierozní opatření ve speciálních kulturách===
Mezi trvalé, či také speciální, kultury se řadí vinice a chmelnice, sady
a zahrady. Tyto kultury zaujímají v České republice výměru kolem 41 tisíc
ha. Vznik eroze půdy v trvalých kulturách je umožněn zejména širokým
rozestupem pěstovaných rostlin (dřevin). Dalším vlivným faktorem
je výskyt těchto kultur na svažitých pozemcích a velká souvislá plocha
takto obhospodařované zemědělské půdy.<br>
V trvalých kulturách lze pro snížení erozního smyvu aplikovat většinu
protierozních opatření obdobně jako na orné půdě.

====Organizační opatření====
Z organizačních opatření lze ve speciálních kulturách aplikovat zejména
protierozní vrstevnicový směr výsadby při zakládání porostů. Např. ve
vinicích je oproti řadám po spádnici (z kopce dolů) riziko vzniku eroze
sníženo až o 50 %. Řady porostů je vhodné zakládat s odklonem od
směru vrstevnic. Vzniklý povrchový odtok je odveden meziřadím na
okraj pozemku, kde je vhodné jej zaústit do průlehu, příkopu, zasakovacího
pásu či dalšího prvku k danému účelu. Řady vedené přesně ve
směru vrstevnic mohou zejména na prudších svazích způsobovat odnos
půdy a obnažení kořenů révy na horním řádku, a akumulaci půdy
z meziřadí při spodnějším řádku, čímž vzniknou malé terásky a hrozí
vznik stržové eroze. Pokud by také došlo k přetékání povrchové vody
z výše položeného meziřadí do nižšího, hrozí působení výmolné eroze.
Toto opatření je vhodné doplnit některým z dalších opatření. Např. ve
východním Španělsku bývá na každý 8. řádek vrstevnicově založeného
vinohradu vsakovací příkop nebo zatravněná široká terasa, ze které
se případné uložené sedimenty opět vrací do erozí vytvořených rýh.
Obdobně se takové průlehy či příkopy s mírným sklonem budují napříč
vinicemi i v USA.

====Agrotechnická opatření====
=====Zatravnění meziřadí=====
Jedním z nejpoužívanějších agrotechnických opatření v trvalých kulturách
je zatravnění meziřadí. Jedná se o výsev travního porostu do každého
nebo každého druhého (či dalšího) prostoru mezi řádky sazené
kultury. Použití zatravnění na celé ploše je vhodné na sklonech od 7°,
na půdách hůře propustných a snadno erodovatelných již od 4°. V dospělých
sadech bývá zatravnění celoplošné, v mladých sadech, vinicích
a chmelnicích bývají tzv. příkmenné pásy (pásy široké několik desítek
centimetrů od kmene kultury) ve formě úhoru (ošetřované herbicidem).
Příkmenný pás by měl být vždy nad zatravněný pás vyvýšen. Zatravnění
je vhodné v oblastech s ročním srážkovým úhrnem alespoň
400 mm, lépe 600 mm. Při menších úhrnech je možné zatravnit každý
druhý řádek, případně použít mulč či závlahu. Např. v Rakousku se zakládají
travní porosty na půdě s hloubkou nad 60 cm, na méně hluboké
půdy se aplikuje mulčování.

K zatravnění je možno použít buď výhradně travní směs (kostřava červená,
k. ovčí a k. rákosovitá, lipnice luční, jílek vytrvalý a další výběžkaté
trávy) nebo směsi trav a bylin (směsi s bobovitými rostlinami – jetelem
plazivým a tolicí dětelovou – a bylinami). Trávo–bylinné směsky mají proti travním směsím výhodu například v přilákání opylovačů a dalšího
užitečného drobného hmyzu. Porosty s květy bylin mají navíc i efekt
estetický. Bobovité rostliny (leguminózy) při soužití s bakteriemi vázajícími
vzdušný dusík v kořenovém systému obohacují půdu o tuto živinu
(cca 3 kg dusíku na 1 ha). Další živiny pochází z opadu a rozkladu rostlinných
zbytků.


[[Image:4-27.jpg|400px|]]<br>
''Obr. 4-27: Vinohrad se zatravněným meziřadím ve Starovicích <br>u Hustopečí (foto: VÚMOP, v.v.i.)''


Výhodou zatravnění je zejména:<br>
• výrazné omezení působení erozních činitelů na půdu,<br>
• podpora retence vody v půdě a krajině snížením objemu povrchového odtoku zejména díky kořenovému systému a tvorbě agregátů,<br>
• zvýšení únosnosti a umožnění pojezdu mechanizace po deštích,<br>
• akumulace humusu a organické hmoty v půdě opadem listů a rozkladem kořenových systémů (pod travním porostem může být 4 až 10krát <br> více uhlíku než v orné půdě, objem opadu a kořenového systému travních porostů může být až 3–7 tun na hektar),<br>
• vyšší biodiverzita, zejména výskyt užitečných drobných živočichů,<br>
• vyšší estetická hodnota.

[[Image:4-28.jpg|400px|]]<br>
''Obr. 4-28: Zatravněný sad s bylinami v Polešovicích (foto: Ing. Janík)''


Mezi nevýhody zatravnění patří například:<br>
• náklady na založení a údržbu porostu (osetí, sečení, mulčování či odvoz travní hmoty),<br>
• vyšší výpar a spotřeba vody – negativa pro kulturu lze snížit ponecháním příkmenného pásu bez porostu (alespoň v prvních letech založení kultury, např. mladého sadu), <br> výběrem nenáročných druhů – nízkých a pomalu rostoucích trav s mělkými kořeny, pravidelnou sečí (udržování nízkého porostu), mulčováním,<br>
• potřeba dodávky hnojiv – zejména v prvních cca 2 letech (poté půdu o živiny obohacuje opad a rozklad rostlin, mulč a vliv bobovitých rostlin),<br>
• vyšší riziko výskytu hrabošů, kteří přicházejí do travních porostů za potravou,<br>
• vyšší nebezpečí poškození kultury jarními mrazíky (lze zmírnit jarní sečí, kdy se bez nadzemního travního porostu zvýší intenzita dlouhovlnné radiace Země).

[[Image:4-29.JPG|400px|]]<br>
''Obr. 4-29: Sad se zatravněným meziřadím a příkmenným pásem ošetřeným
herbicidem v Polešovicích (foto: Ing. Janík)''


Částečné zatravnění meziřadí vinic je také jednou z podmínek pro žadatele
dotace na provádění agroenvironmentálních opatření v sekci integrované
produkce vinic.

=====Krátkodobé porosty v meziřadí=====
Místo zatravnění lze v meziřadí trvalých kultur analogicky založit i porost
kulturních plodin (podkultury). Minimální šířka pásu podkultury se
doporučuje cca 2 metry. Protierozní účinnost je v porovnání se zatravněním
nižší a jiné jsou i účinky např. na vláhový a výživový režim (potřeby
a konkurence trvalé kultury), únosnost půdy po deštích nebo na
výskyt živočichů vč. hlodavců v porostu. Přínosem je rovněž obohacení
půdy organickou hmotou.<br>

Mezi používanými plodinami jsou zvláště vhodné ozimé obilniny, a to
především pšenice, žito, které se ve fázi sloupkování sežnou a ponechají
jako mulč. Dále je možno pěstovat ozimou řepku, svazenku, hořčici, či
jiné plodiny (i listovou zeleninu) v čistých porostech či směsích.

=====Mulčování=====
Mulčování půdy spočívá v nastlání (jednorázové či postupné) vrstvy
krycího materiálu v tloušťce cca 10 až 20 cm na povrch půdy. Mulčování
se doporučuje na svazích 7 až 10° sklonu. Je možno použít slámu
(vč. slámy kukuřice), kůru, drcené větve z údržby trvalé kultury, ozimou
krycí plodinu či jiný organický materiál, který se na podzim může případně zaorat do země. Seno z lučních porostů není doporučováno
především z důvodu obsahu velkého množství klíčivých semen a rychlého
rozkladu.

Výhody mulčování:<br>
• výrazně snižuje energii erozních činitelů (dešťových kapek i působení větru) na rozrušování půdního krytu,<br>
• snižuje výpar a zvyšuje vsak srážek, udržuje půdní vlhkost,<br>
• udržuje dostupnost živin, podporuje akumulaci živin,<br>
• snižuje potřebu kultivace,<br>
• brání růstu plevelů a buřeně,<br>
• zvyšuje úrodnost o cca 20 %.


Hlavní nevýhody mulčování:<br>
• posun růstu kořenů trvalé kultury do horních vrstev půdy (za vláhou pod mulčem) a jejich možné poškození při případné kultivaci,<br>
• možnost zvýšení výskytu hlodavců (tvorba hnízd v mulči),<br>
• možnost výskytu chorob (houbové choroby, …).

=====Hrázkování a důlkování půdy v meziřadí=====
Obdobně viz ''Hrázkování, důlkování'' v podkapitole '''''Opatření agrotechnického charakteru'''''

====Technická opatření====
=====Terasování=====
obdobně viz ''Terasy'' v podkapitole '''''Technická protierozní opatření'''''


[[Image:4-30.JPG|400px|]]<br>
''Obr. 4-30: Terasy ve Starovicích (foto: VÚMOP, v.v.i.)''

=====Protierozní sítě a rohože=====
Místo mulčování lze využít k pokryvu půdy a její ochraně před nepříznivými
meteorologickými vlivy také síťoviny, textilie, rohože z umělých
či přírodních materiálů. Jedná se například o textilie nebo kokosové,
slámové či smíšené rohože a sítě, které se pokládají na povrch půdy
a stabilizují fixačním materiálem – kovovými či dřevěnými skobami, sponami
a kolíky.

V některých zemích se ukládá do meziřadí trvalých kultur také kamení,
ve formě oblázků či pokládání kamenné dlažby, což je vzhledem k potřebnému
množství materiálu a technologické náročnosti vhodné v našich
podmínkách spíše pouze lokálně (budování chodníků, stabilizace
koryt průlehů, příkopů).

[[Image:4-31.jpg|400px|]]<br>
''Obr. 4-31: Kamenný pohoz ve vinohradu (foto: PÚ Břeclav)''

=====Zasakovací pásy, průlehy, příkopy=====
Viz PEO na orné půdě.

[[Image:4-32.JPG|400px|]]<br>
''Obr. 4-32: Svodný příkop v terasovaném sadu, Starovice. Pomocí <br> dluží je možno odtékající vodu soustřeďovat v retenční nádrži <br>(vpravo nahoře) (foto: VÚMOP, v.v.i.)''

Za účelem neškodného odvedení či eliminace povrchového odtoku
z ploch nad chráněnými kulturami je možné nad těmito pozemky zřizovat
průlehy, příkopy nebo cesty s příkopy či zasakovací pásy. Odvedením
nadměrného povrchového odtoku se sníží erozní působení
proudící srážkové vody v trvalé kultuře. Další stupeň ochrany poskytuje
budování těchto opatření na svažitých pozemcích s trvalou kulturou
v meziřadí. Například v USA se kolem vinic budují zatravněné zasakovací
pásy o šířce cca 12 m, které slouží ke snížení přítoku do vinohradu
a k filtraci a vsaku vody odtékající z vinohradu. Vodu z povrchového
odtoku je možno také systémem příkopů svádět do retenčních nádrží
a používat k zavlažování v suchém období.

=====Drenáže=====
Budování drenáží ve vinohradech se středně těžkými až těžkými půdami
je běžné např. v USA. Drenáže podporují vsakování srážkové
vody do půdního profilu jejím odvodem, případně zrychlením vsakování
do nižších vrstev půdního profilu. Tím se snižuje tvorba povrchového
odtoku, který je jedním z výrazných činitelů vodní eroze. Filtrovanou
odvedenou vodu lze akumulovat a později využít v obdobích sucha pro
závlahu.

=====Větrolamy=====
K ochraně půdy před větrnou erozí v trvalých kulturách lze stejně
jako na orné půdě použít větrolamy, případně technické bariéry (sítě,
žaluzie). Vhodné jsou zejména keřové a stromové porosty lemující
pozemky trvalých kultur, v případě velkých pozemků (rozsáhlé vinice
a chmelnice) je vhodné jejich zakládání ve směru kolmém na převládající
směr větru ve vzdálenostech určených podle pásma ochranného vlivu
bariéry.

Větrná eroze je přírodní jev, při kterém vítr působí na povrch půdy
svou mechanickou silou, rozrušuje půdní agregáty a uvolňuje půdní částice,
které uvádí do pohybu a přenáší na různou vzdálenost. Po snížení
rychlosti větru se částice ukládají zpět na zemský povrch. Pohyb
půdních částic může být od formy aerosolu nejjemnějších částic v atmosféře
(prašné bouře), přes pohyb půdních částic skokem, při němž
je přemisťováno největší množství půdy, až po sunutí částic půdy po
povrchu půdy. Důležitým faktorem ovlivňujícím průběh větrné eroze
je stav a povaha půdy a odpor půdních částic. Ten je dán, kromě velikosti
a tvaru částic, především strukturou a vlhkostí půdy, drsností
půdního povrchu a rostlinným krytem, který sehrává rozhodující roli
při ochraně půdního povrchu před dynamickými účinky větru.